Morena

6

Kolem mě se stále rozprostírala tma. Slyšel jsem šustění látek, tiché kroky a mezitím odporný, nervydrásající škrabot. Jako kdybych snad nehty přejížděl po staré rezavé trubce, jejíž spony a rez se mi zachytávaly pod kůží a neúnosně bolely.

Cítil jsem chlad, který mi obléval celé tělo. Ze všeho nejvíc jsem však také cítil její přítomnost. Byla tam. Určitě už ke mně kráčela a hodlala mi provést něco zlého. Tím jsem si byl jistý. Bylo to z ní cítit, bylo to zlo, byl to instinkt. A já instinktům věřil.

Zjistil jsem, že tu tmu, kterou mám před očima, způsobují děsem semknutá oční víčka. Chtěl jsem je otevřít, ale na poslední chvíli přišlo zaváhání. Opravdu to chceš? Ona tam na tebe čeká. Čeká, až otevřeš oči, abys ji mohl vidět.

Přestože jsem nechával oči zavřené, viděl jsem ji před sebou. Její tvář, bledou pokožku a ty oči. A také její ústa, která se náhle rozevřela, aby mohla promluvit: „Ty vole, dělaj, tahaj ho z tama nebo eště zmrzne," promluvila Filipovým hlasem a uchopila mě zezadu za ruce. Překvapilo mě, že tak hřeje. Bylo to příjemné.

Ucítil jsem mírný tlak a nějaká síla mě vytáhla z chladu ven. „Tos musel lézť zlétý jak zákon káže sám dom, Máro? Stávaj, ty hňupe."

Prudce jsem odlepil víčka od sebe a spatřil Davida, který se nademnou skláněl jako nad mrtvým potkanem ve sklepě a mračil se. „Co se stalo?" vyhrkl jsem.

„Spadls do potoka," řekl mi a já se rozhlédl okolo sebe. Uprostřed slabého proudu stál s mokrými nohavicemi Filip a taky nevypadal zrovna nadšeně. Mokré oblečení ze mě vysávalo veškeré zbytky tepla, avšak daleko větší mráz postihl mé myšlenky. Rozhlédl jsem se okolo a byl si téměř jistý, že tam někde bude. Vždyť na to přece celou dobu čekala. Až otevřu oči. Až mi bude moct ukázat, co umí.

Byl jsem však pořád tady, příčetný, možná pravda maličko promrzlý, ale byl. Když jsem tak z toho potoka lezl a snažil se rozhýbat ztuhlé svalstvo, uvažoval jsem, jak dlouho jsem tam asi tak mohl ležet. Půl hodiny? Hodinu? Ať už to bylo jakkoliv, zdálo se mi to jako moment. Upadl jsem do bezvědomí? Stalo se něco, co si nepamatuju? Toho časového schodku jsem si byl vědom docela jistě, protože nebylo možné, aby se moji dva bratranci prostě jen tak zvedli od stolu a šli domů. Než se k tomuto obvykle dokopali, stálo je to mnohdy i několik hodin.

S pohledem propalujícím každý temný kout jsem se však nakonec zvedl na nohy a za doprovodu mých bratranců a drkotajících zubů se rozešel vstříc domovu.

***

Když jsme se doplahočili domů, babička už naštěstí spala, takže jsem byl ušetřen veškerých nepříjemných otázek a výčitek. Mokré oblečení jsem rozvěsil na topení a doufal, že se zítra probudím dřív než ona, abych ho mohl včas uklidit.

Babiččin domek byla malá chaloupka, skoro až chatka. Měla jen skromnou předsíňku, kuchyň s kamny, prostou koupelnu a dva pokoje, jeden dole a druhý v podkroví, kde z předsíně vedly bytelné mlynářské schody.

Všechno měla zařízeno přesně v tom starobylém stylu říznutém komunismem, stejně jako většina lidí v jejím věku. Byla to navzdory svému otřesnému zlozvyku slídit a strkat nos do věcí, do kterých jí nic nebylo, velmi pracovitá, silná a houževnatá žena se srdcem na pravém místě. Davida s Filipem prakticky vychovala. Dodnes jsem obdivoval, jak mohla kdysi taková drobná osůbka zkrotit dva pubertální výrostky.

Ačkoliv se moji dva bratranci v noci často projevovali vlezlým chrápáním, tuto noc jsem byl za tyto jejich projevy rád. Připomínali mi tím, že nejsem sám, že na mě nic nemůže. I tak jsem však za doprovodu jejich orchestrálního chrápání nezamhouřil oka. Na to jsem měl až příliš věcí na přemýšlení.