Láska až z hlubin

Kapitola 5. Malé rozptýlení

Voják byl dnes dobře naladěn. Jeho činy ze včerejší noci byli opravdu závažné, ale dělal to jen pro něj a navíc bylo v tom i něco více než jen oplacení záchrany.

Vstal z postele, oblékl si svou vojenskou uniformu a šel se nasnídat. Většinou ještě před snídaní si šel zaběhat, ale dnes tu měl návštěvu, která byla určitě hladová a nechtěl jí jen tak odbít.

Netrvalo ani pár minut a voják už měl sendvič se slaninou a vejci v sobě. Nejdříve vyndal z ledničky rybu a dal jí na talíř, pak po sobě umyl a uklidil po sobě nádobí a zamířil do koupelny, kde jeho milá návštěva od včerejší noci přebívala.

Pootevřel dveře na škvíru, aby se ujistil jestli ještě jeho návštěva nespí. Byl vzhůru.

Voják se rozhodl vstoupit. Spatřil mořského muže ležícího v jeho vaně plné vody.
Jeho nádherný rudý a dlouhý ocas visel přes okraj vany. „Anthony..“ Vydechl rozrušeně voják. Měl to být spíše pozdrav, ale byl mužem tak okouzlen, že to znělo spíše jinak.

Muž se pobaveně usmál a pozdravil jej. „Steve.“

„Přinesl jsem ti něco k jídlu.“ Polkl rozptýlením voják a položil talíř naokraj, tak aby nespadl. Sám si sedl do dřepu, aby se na něj nemusel dívat zezhora.

Anthony si pomalu prohlížel rybu.
Možná se bál, že by v ní mohl být jed. Podíval se zpět na vojáka, který na něj jen přikývl, že to muže sníst.

Muž se rychlostí blesku vrhl po rybě. Bylo to dokonce tak rychlé, že dokázal mezi tím zvrhnout talíř na zem, naštěstí se však nerozbil.
Bylo ho zvláštní pozorovat, ale co jiného vojákovi zbývalo.

Z ryby nezbylo nic, musel být tak hladový a voják si to ani neuvědomil. Teď už však vypadal spokojeně, jen se díval tiše na vojáka, který mu přímý pohled oplácel.

„Mohl bych se zeptat?“ Voják se posadil na zadek a opřel se o zeď vedle vany. Měl několik otázek co ho zajímali a dosavaď neměl odvahu se na ně zeptat.

Mořský muž jen přikývl a naslouchal.

„Vždy mě to zajímalo a nikdy se na to nedostalo odpovědi. Kdo je silnější, kdo by dokázal zabít toho druhého. Člověk nebo mořská panna?“ Když voják vyhřkl tuto otázku, cítil se tak trapně, ale musel se zeptat..

Trvalo chvíli než mořský muž začal, chvíli se na něj bez žádných emocí díval, ale pak jeho obličej zvážněl a začal. „Lidé nebyli vždy silní.“ Odkašlal si. „Dřív to byli mořští lidé kdo byli silnější a jsme silnější i teď, kdyby nebylo těch vašich zbraní.“ Stáhl svoje obočí dolů. Vypadal naštvaný.

Steve jeho naštvaní hned zmerčil. „Promiň, jestli jsem tě naštval. Nejsem ten kdo, tak toužil po chytání mořských pannen.“ Voják se nepříjemně ošil při těchto slovech, protože si vzpomněl, jak právě on střelil harpunou jednu z mořských pannen do ocasu.

Bylo mezi nimi zase chvíli ticho, než se znovu voják odvážil promluvit.

„Sirénina píseň.“ Voják se na chvíli odmlčel. Už jednou ji slyšel a od té doby ji nemohl jen tak dostat z hlavy. „Je to pravda? To co se o ní říká?“

Anthony nechápal, nevěděl co se o tom říká mezi lidmy, ale i tak něco řekl. Něco co o písní věděl. „Je nebezpečná, velmi nebezpečná pro obyčejné lidi.“ Zahleděl se mu do očí.

„Jak nebezpečná?“ Steve se trochu zhrozil, sám píseň slyšel a jestli byla jakkoliv nebezpečná, nebylo by to pro něj dobré.

„Zabíjí.“ Anthony se ani neusmál ani nezašklebil, byl tak vážný. Vojáka to vzrušovalo.

Stevea jeho slova zamrazila. Mohl umřít.?
„A ty jsi.. Někomu už zpíval?“ Zeptal se pořád vyděšený Steve. Cítil jak se mu začala třást ruka.

„Ano.“ Anthony spatřil vojákův strach. „Když jsme byli malý, zkoušeli jsme to, ale nic víc než pobláznění z toho nevzniklo.“ Chtěl tím vojáka uklidnit.

Voják hlasitě polkl.

Anthony poznal, že to nepomohlo a tak uznal za možné nemožné. Začal zpívat. Jeho zpěv se linul po celé koupelně, až ke Steveovým uším. Steve zavřel oči a přestal se klepat.

Ta píseň ho ukliďňovala. Neměla žádná slova, ale tolik ji rozumněl. Bylo to jako poslouchat lásku. Lásku která ho vábí k sobě.

Když Steve otevřel svůj modrý pohled, přistihl se jak se k muži přibližuje. Píseň přestala a Steve se přitiskl k Anthonyho rtům. Byla to slast.

Anthony líbal pomalu, vychutnávat si ho, ale nestačilo mu to. Steve byl natolik blízko, ale ne tak dost.
Anthony ho stáhl k sobě do vany.

Polovina vody ve vaně se rozlila po celé koupelně, ale oboum to bylo jedno. Voják mu rukou zajel do jeho mokrých vlasů a pohrával si s nimi, druhou rukou přejížděl po jeho pase.

Po chvilce nepřetržitého líbání se Anthony společně i se Stevem otočil na břicho, tak že voják byl celý pod vodou.

Bylo to dokonalé, ale Steve se musel nadechnout a tak se od Anthonyho odstrčil. Anthony ho však držel, nemohl se hýbat. Topil se.

Bylo to tak rychlé.

„Promiň, moje instinkty.“ Anthony se cítil tak moc vinnen. Nechtěl mu ublížit, chtěl mu jen projevit něco víc než jen přátelství. Miloval ho.