Kapitola 8. Hlad

565 58 15
                                    

Voják měl dnes perný den.
Ráno se na základně pohádal s nejlepším přítelem: „Jestli to zvíře nevrátíš zpět na základnu a nepřestaneš se s ním bavit, tak by jsme si měli dát vážně sbohem.“ Jeho slova ho opravdu bolela, nikdy by si nepomyslel, že se pohádá s Buckym, vždyť byli skoro jako bratři.

Hodinu po té se dozvěděl, že dnes si s ním chce velitel promluvit ohledně mořských pannen. Voják se opravdu zděsil, jestli že by jeho přítel Bucky řekl veliteli, že v podstatě unesl jednoho z mořských mužů, je s ním konec.

O co se však bál víc je, že ublíží tomu překrásnému tvorovi. Nechtěl pak celý svůj život žít s vinnou, že zabili Anthonyho jen kvůli němu.

Celý vyklepaný mířil na místo kde se měli sejít.

Divil se, když viděl velitele stál před místností s nádrží. Obvykle stál v místnosti, když se měli sejít. Poznal, že je něco špatně. Ruce založené na prsou, vážný postoj a ve tváři starostlivý úškleb.

Voják k němu došel. „Pane.“ Pozdravil jej a zasalutoval. Snažil se být vážný jako vždy, nenechal na sobě znát, že se bál. „Přišel jsem na váš rozkaz.“ Oznámil mu a čekal na to co řekne.

„Zdravím Rogersi.“ Pozdravil jej velitel  a pokynul mu, že může dát ruku dolů.
„Je to složité od té doby co jsme ty tvory nachytali.“ Začal s vyprávěním. „Před třemi dny se skupina mořských pannen začala združovat na začátku nádrže. Nezavolal bych tě, kdyby včera nezaůtočila jedna z nich na  Mitchella. Vypadá to na to, že mu tu nohu budou muset amputovat.“ Zabědoval si velitel. „Vím, že si s nimi rozumíš a tak tě žádám, jestli si s nimi nepromluvíš? “ Dořekl svou žádost a čekal na vojákovu reakci.

Voják býk v šoku, netušil co na to má říci. Nemyslel si o sobě, že by si s nimi rozuměl. Rozuměl si jen s jedním mořským mužem a v tom je velký rozdíl.
Byla sic pravda, že si povídal s Calisto před tím než zemřela, ale naopak den před tím ho chtěla sežrat.

Steve se rozhodoval několik minut, když usoudil, že z toho nemůže jen tak vycouvat. Nemohl zklamat velitele.
Hned co si to rozmyslel, kývl na něj.

Velitel mu otevřel dveře, voják urychleně vstoupil a ihned se za ním zavřeli.

Velitel nelhal. Opravdu, byli hned u vstupu.

„Kde je náš bratr?“ Zasyčela jedna z nich a probodla vojáka pohledem. Pravděpodobně ho už někdy viděla, jelikož s ním promluvila, aby ne když tu byl každý den od toho kdy je ulovili.

Steve mlčel, nechtěl ji říkat pravdu, ale přeci jenom to byli jeho sestry a on byl, až moc slušný.
„Na lepším místě.“ Řekl a neuvědomil si jak to mohlo vyznít.

Ihned na něj všechny zasyčely. Zastavila je ta vepředu a hned k němu znovu promluvila. „Náš bratr je mrtvý? Ty jsi ho zabil?“ Trochu nakrčila své obočí a nedůvěřivě na něj zírala.

Voják na ně v šoku kulil oči. „Ne to ne, myslel jsem, že jsem ho vzal někam kde se mu bude žít lépe.“ Vyhrkl zbrkle. Povšiml si, že dívka vepředu, která s ním doposud mluvila jen kývla a dala rozkaz těm ostatním odplout.

Bylo to zvláštní, protože voják třeba čekal, že řeknou například, že jim chybí nebo tak něco, ale zajímalo je jen kde je. Nevděčný sestry.
„Počkejte.“ Zastavil je voják.

Všechny dívky se vzápětí otočili, ale jen ta co s ním mluvila, připlavala.

„Jak se jmenujete?“ Chtěl vědět. Bylo mu celkem neslušné nevědět jejich jména, když už s nimi mluvil.

Dívka dala rozkaz ostatním, aby k ní také připlavali. „Já jsem Tia.“ Poukázala na sebe. „Colarie.“ Poukazala na blondýnkou s oceánovýma očima. „Calypso.“ Pak prstem ukázala na snědší dívku s kudrnatými vlasy. „Laguna.“ A nakonec pokukázala na menší rudovlásku vzadu.
Poté se otočili, aby mohli odplavat.

„Steve.“ Představil se rychle i on. Pak už byli pod vodou, věděl, že už to nemá cenu a tak šel zpět k východu.

Zabouchal na dveře, které se poté otevřeli a vystoupil z místnosti ven.
Bylo vidět, že velitel byl zvědavý, protože se ihned zeptal. „Tak co?“

Voják jako by zkameněl. Zapomněl na to, že by měl něco veliteli říct. Mohl si to před tím rozmyslet, ale teď musel vymyslet něco narychlo.
Po chvilkové odmlce se rozhodl něco konečně říci.
„Už je to dobré.“ Zalhal. Nevěděl jestli je to dobré, ale zdálo se mu to tak, jelikož mořské panny jen odplavali.

„Dobře tedy, můžeš jít.“ Velitel změnil svůj úškleb na mírný úsměv a šel se sám podívat, jestli voják nelhal.

Voják raději šel zrychleným krokem, protože se bál, že jeho lež mohla být lží.

Když dorazil domů, byl tak udýchaný, jak celou cestu běžel.
Neohlížel se však na to, aby se v klidu vydýchal, těšil se na to, až znovu uvidí toho krásného tvora.

Nejdříve však běžel do kuchyně, kde připravil na talíř dvě ryby.
Byl tak rychlý, že za dvě minuty, už stál před dveřmi své koupelny a upravoval si své rozverné vlasy.

Doupravil si poslední pramínek vlasů a pomalu otevřel dveře.
Čelist mu spadla až na zem, když uviděl co se děje. Jeho milovaný Anthony měl celou ruku vyschlou a tiše sípal.
Ihned k němu běžel.
„Anthony, c-co?“ Řekl vystrašeně.

„Steve.“ Sípl tiše, načež zabrblal : „Jsem v pořádku.“ Vypadal strašně a to Stevea děsilo.

Všiml si, že ve vaně je málo vody. Odložil tedy talíř s rybami a zapl vodu, která se ihned začala vážně napouštět.
Poté na něj jen zíral, jestli bude vypadat lépe.

Anthony se ponořil nadně vany, kde chvíli byl.
Vlasy mu vláli ve větru, když se vynořil. Vypadal naprosto lépe, jen ta jeho kůže byla pořád suchá.
Netušil však jak to mezi mořskými pannami chodí, nevěděl jestli je to zdravé či ne. Tiše doufal, že už je v pořádku.

Když si Steve uvědomil jak dlouho na něj zírá, odvrátil se. Tváře ho hřáli a on věděl, že je rudý až po uši. Pak si vzpomněl na ryby, které mu přinesl.
Posadil se zády o zeď hned vedle vany a talíř položil na vanu.

Anthony se na něj šťastně podíval a začal věnovat pozornost rybě, kterou ihned slupnul jak malinu.
Pak se zadíval na Stevea, vzal rybu a strčil mu jí pod nos. „Jez.“ Řekl tiše, za to slyšitelně.

Steve se na něj pobaveně podíval. „Ne, děkuju. Můžeš si ji sníst.“ Uchechtl se a ruku v které držel rybu, posunul dál od něj.

„Ty musíš jíst, stejně jako já.“ Odvětil poté Anthony.

Steveovi se zdál tak roztomilý, když něčemu nerozuměl. „Už jsem měl.“ Pousmál se a ještě mu hlavou pokynul, že si ji doopravdy může sníst.

Anthony tedy už pak na nic nečekal a druhou rybu snědl. Poté se zadíval na svého společníka a krátce jej políbil.
Předal tak Steveovi pachuť z ryby, kterou právě snědl.
Steve se měl pak chuť pozvracet, ale nechtěl tím naznačovat, že by jeho polibek byl nechutný a tak to jen celý zbytek dne zadržoval.

Zbytek dne si povídali o nedůležitých věcech o lidech, ale oba to bavilo. Bylo mezi nimi v tu chvíli, tak zvláštní pouto.

Láska až z hlubinWaar verhalen tot leven komen. Ontdek het nu