Morena

1

Začalo to ten den, kdy mě a dvojici mých bratranců zastavila silniční kontrola. Nevím, jestli chlápci od policie mají čich na podnapilé řidiče, nebo je prostě zaujal ten utržený výfuk, ale to bylo jedno. Šlo o to, že jsem měl už den předtím špatný den a tento se taky nevyvíjel podle mých představ. Pokuta za řízení po třech pivech už by byla fakt vrchol.

Včera, to byla středa, mě vyhodili od zkoušek. Ono to vcelku nic hrozného neznamená, pokud to nebyl váš třetí pokus. Pohroma byla ale na světě a já se rozhodl dát si na chvíli volno, abych se rozmyslel, co podniknu dál. Podle mě se o důležitých životních rozhodnutích nejlépe přemýšlí právě na Moravě. Aspoň teda nám Pražákům. A tak jsem se tu ocitl.

„No, a co teď, ty vole?" zahučel vedle mě můj spolujezdec David, jakmile se ve tmě od krajnice zableskly reflexní pruhy policejního auta a začalo na nás mávat červené světýlko k zastavení. „Koliks toho měl?"

Nenapadlo mě nic lepšího než zkusit trik, který jsme tolik využívali na výšce. „Zalez na zadní sedadlo! Dělej."

Než ten pokyn Davidův mozek, značně zpomalen alkoholem, dokázal zpracovat a vyvodit z něj taky nějaký závěr, zastavil jsem na krajnici, co nejdál za policejním autem, zhasl motor a začal se škrábat dozadu za Filipem, mým druhým bratrancem. Názorná ukázka Davidovi nažhavila závity a na to, že měl v sobě pět piv, se vedle mě objevil docela rychle.

„Pásy!" stačil jsem po něm syknout, než se ze tmy pomalu začínala nořit policejní uniforma.

Staré Felicie, které už se v Praze stávaly pomalu ohroženým druhem, měly spoustu nevýhod a pár výhod, které jste nahodile objevovali přesně ve chvíli, když jste to nejvíc potřebovali. Dneska to bylo osvětlení interiéru. Kdyby fungovalo tak, jak mělo, pravděpodobně by nás ten policajt zahlédl, jak si přesedáme. Takhle v černočerné tmě viděl přesně nic. Takže když přišel k okénku řidiče, vypadal docela překvapeně. A já se mu ani nedivil.

„Co to má jako být, pánové?" zeptal se poměrně nasupeně, když přešel k zadním dveřím a já stáhl okénko. „Kdo z vás je řidič?"

Možná mě moc neužilo na učení. Ne to fakt ne. Ale na tohle jsem byl jako stvořený. „Od toho tu, pane policajt, právě jste," velice zdvořile a uctivě jsem se usmál. „Vyšetřujte."

Mohl být zhruba ve stejném věku jako já, možná o něco málo starší. Vážně jsem ho nechtěl otravovat, ponižovat ho nebo mu znepříjemňovat pracovní činnost. Ale pochopte, já už bych fakt další průšvih nesnesl.

„Děláte si ze mě srandu, člověče?"

„To vůbec ne."

Na chvíli se napřímil, aby mávnutím ruky přivolal kolegu z auta.

„To mňa poser," zamumlal Filip a protřel si obličej dlaní.

Obvyklý postup byl takový, že se touhle scénou alespoň trochu nahnal čas a my v autě jsme se mohli dohodnout, kdo z nás to vezme na sebe. Vyhrával ten, kdo toho nejmíň vypil, měl nejvíc bodů, nejdéle řidičák a vypadal mile. Párkrát jsme i docílili toho, že jsme je zdrželi natolik, až jim končila směna a museli odjet. Pochyboval jsem ale, že tohle bude ten případ. Ten mladý očividně nevěděl, co si počít, a možná by nás i pustil, být tu sám. Když ale z policejního auta vystoupil starý nerudně vypadající policista, znamenalo to průšvih jako svině. Bylo mi jasné, že ten bude chtít techničák. Ten jsem mu samozřejmě neměl v plánu hned jen tak dát, protože na něm bylo moje jméno, ale nakonec k tomu muselo někdy dojít.

Chtěl jsem promluvit na kluky a dohodnout se, jak z toho ven, když se to stalo. Tuhle chvíli si pamatuji a myslím, že i budu pamatovat do konce života. Už se vám někdy stalo něco dobrého, kdy jste vděčili všem světovým bohům za to, že se to stalo, jen aby se to potom mohlo zvrtnout v něco daleko horšího? Kdybyste se mě nebo kohokoliv jiného z naší party za pár dní na ten večer zeptali, pravděpodobně byste se střetli s jednohlasným názorem, že bychom raději zaplatili všechny pokuty světa, než aby se ten večer objevila ona.