I

136 11 8
                                    

Sebastian si pamatoval pouze jak jel na lyžích, najel na hrbol,ztratil kontrolu a spadl na záda. Pak už byla jen tma.

Slyšel nějaké hlasy, ale nerozuměl jim. Pak se vedle něj Najednou zjevil jeho ex-Grell. Co ten tu dělá? Odjel přece až do Austrálie.
Grell něco Sebastianovi říkal, ale Sebastian mu opět nerozuměl ani slovo.
Najednou se Grell rozplynul a Sebastian pomalu usínal...

Probudil se až po dlouhé době na jipce. Pohledem sjel celý pokoj a snažil se posadit. Jenže nějaká sestra si toho všimla a hned jej zarazila: „Nehýbejte se prosím! Ještě jsme vám neudělali testy pane Michaelisi." „Jaké testy?" zeptal se Sebastian a opět se snažil posadit. „Co se vlastně stalo?" zeptal se,když se mu z důvodu bolesti nepodařilo se posadit. Sestra posmutněla a odpověděla: „Měl jste ošklivou nehodu na lyžích, kde jste si poranil páteř. Za chvíli přijde pan doktor, který vám ty záda dával do pořádku, aby vám udělal testy jestli nebyl porušen nějaký důležitý nerv. Sebastian tu informaci chvíli vstřebával a pak řekl: „Dobře... Teď jen můžu doufat, že jsou mé nervy v pořádku..."

Po chvíli přišel do Sebastianova pokoje doktor, který ho operoval, aby udělal testy. Začal s rukama a vrchní částí trupu. Dotýkal se jich a Sebastian mu musel říct, jestli to cítí nebo ne. Pak mu na ruce a trup přikládal teplé a studené předměty a Sebastian musel říct, který je který. Sebastian to všechno zvládl, a tak se mu částečně ulevilo, protože vrchní částí těla očividně hýbat uměl. Když pak ale přešli na testování dolní části těla, tak Sebastian nic necítil ani když ho píchali jehlou. Bylo mu tedy řečeno, že je od břicha dolů ochrnutý a že bude do konce života upoután na invalidní vozík.

Sebastian se s tím pokoušel nějak srovnat. Byl už převezen na pokoj s normální péčí, ale stále se s tím nemohl srovnat. Měl dobře rozjetou sportovní kariéru a teď je vše v troskách. „Do prdele!" zaklel a bouchl pěstí do matrace.

Po měsíci v nemocnici si už Sebastian zvykl na otřesné nemocniční jídlo a dokonce i na nudnou fizioterapii. S jeho neštěstím se ale pořád srovnat nemohl. Sestry na něj byly hodné, ale on byl pořád nepříjemný a utápěl se ve vlastním smutku.

„Sebastiane já chápu, že jste naštvaný z toho, co se vám stalo, ale nemusíte si svůj vztek vybíjet na nás sestrách!" řekla mu jednou jedna za sester, kterou Sebastian zcela ignoroval, když k němu přišla s obědem. „Omlouvám se." řekl Sebastian, ale oběd jíst odmítl. Neměl vůbec chuť k jídlu.

Za nějaký čas se už Sebastian začal učit, jak přesedat z vozíku na postel, jezdit na vozíčku a podobné užitečné věci. Sestry mu říkaly, že by už brzy mohl jít domů, protože se učí rychle. Sebastian ale z tohohle vůbec neměl radost. Chtěl do konce života jenom ležet. Nechtěl se už do ničeho zapojovat. Měl zničenou kariéru, byl mrzák, takže pochyboval, že by o něj měl někdo zájem, bude muset jít dělat práci, na kterou je vystudovaný, což znamená učit chemii a matematiku spratky na střední škole. A kdo ví, jestli tu práci někdo jako on dostane...

---

Jednou se Sebastian jel projet po chodbách nemocnice. Opět mu bylo nanic. Nekoukal se moc kolem sebe a najednou zjistil, že někomu omylem přejel nohu. Byl to modrovlasý kluk asi o rok nebo o dva mladší, než on a držel se za přejetou nohu. „Omlouvám se. Nechtěl jsem. Jsem teď v poslední době celém mimo..." začal se omlouvat Sebastian. Kluk se na něj podíval a smutně usmál. „Je to v pořádku. Taky jsem měl dávat pozor." „Mimochodem proč tady jste? Vypadáte zdravě..." zeptal se Sebastian. Ten kluk si sednul na lavičku poblíž a řekl. „Jsem tady na vyšetření. Mám Cystickou fibrózu a z důsledku toho vykašlávám krev. Ale já ji vykašlávám o dost víc, než je normální. Jak se vlastně jmenujete? Mám pocit, že vás znám. Mimochodem jsem Ciel." řekl a natáhl ruku, aby si s ní mohli potřást. „Jsem Sebastian a znáš mě asi z televize..." „No jistě! Ty jsi přece v létě vyhrál mistrovství světa ve skoku dalekém!" nadšeně říkal Ciel, když si vzpomněl. „Jo... Ale teď už je to pryč..." povzdechl si Sebastian a ukázal na svoje nohy. „Aha. Slyšel jsem, že jsi měl nehodu..." „Pan Phantomhive!" ozval se hlas sestřičky, a tak se Ciel rozloučil a šel za doktorem.
Sebastian si povzdechl a radši se vrátil na pokoj.

---

Po týdnu, když Sebastian ležel v posteli a četl si, tak za ním přišla sestra a řekla: „Pane Michaelisi budete mít spolubydlícího. Nemáte s tím doufám žádný problém?"
„Ne. Alespoň si budu mít s mým promluvit." „No on teď úplně moc nemluví..." odpověděla sestra a odešla.

Po chvíli tedy do pokoje přivezli toho druhého pacienta. Sebastian se podivil. Byl to Ciel. Ten modrovlasý kluk z chodby. Co se mu jen mohlo stát? Aby se to Sebastian dozvěděl, tak musel počkat, až se Ciel probudí. Zrovna totiž spal.
Pak ale Sebastian musel na terapii, tak doufal, že se Ciel do té doby probudí.

Ale neprobudil. Tak se Sebastian zeptal sestry, co se mu stalo. „Měl dýchací problémy z důsledku jeho nemoci. A hodně vykašlával krev. Na zbytek se ho zeptejte sám každou chvíli by se měl probudit."

A sestra se nemýlila. Ani ne za 15 minut se Ciel probudil.

---

Ciel se rozhlédl po pokoji. Už nebyl na jipce, což znamená, že už je to lepší. Díky bohu. Ciel si také všimnul invalidního vozíku postaveného vedle postele jeho spolubydlícího. Podíval se tedy kdo to je, a byl to samozřejmě Sebastian. Ciel se usmál a řekl: „Ahoj. Nečekal jsem, že se ještě někdy potkáme..."

...

Čahoj!

Je to už dlouho, co jsem něco napsala. Snad se vám tahle ff bude líbit. Už ji mám rozepsanou celkem dlouho. Nevím jak často budou vycházet kapitoly, ale budu se snažit vydávat každou sobotu (snad se mi to bude dařit, mám totiž ještě víc příběhů, na kterých bych chtěla pracovat). Hlavně buďte všichni zdraví! (〃^▽^〃)

It'll be alrightWhere stories live. Discover now