Romeo a...Julie?

III.

Kane-píšu já
Drian-píše -_Steff_-

¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨

„Budíček, ospalče~" Tak mám místo budíku mamku, no a co?
Do polštáře zamumlám nesrozumitelné: Ano.
„Chci slyšet pořádnou odpověď." zavelí trochu hlasitěji, než je nutno.
„Jo, jsem vzhůru." zabručím.
Vesele se usměje a odkráčí z mého pokoje. Tohle mě nutí dělat od té doby, co jsem zaspal o celé tři hodiny. Byla pořádně naštvaná, když se o tom dozvěděla, proto jsem rád, že neví o mých dalších průšvizích, co ve škole vyvádím. Mamka žije ve vědomí, jako většina dospělých, že jsem nevinný andílek. Možná má nějaké tušení, ale nejspíš to ani vědět nechce. Huh, kdyby jen věděli.
Rychlostí lenochoda vstanu a cestou ke dveřím se zahlédnu v zrcadle, co visí vedle skříně s oblečením. Rozcuch, co mám na hlavě, bych přirovnal k vrabčímu hnízdu a kruhy pod očima radši nekomentovat. Nevěřím, že existuje člověk, co vypadá po ránu dobře...
Z kuchyně slyším zvuky kávovaru a pobrukující si mamku. Nebyl by den, kdy by neměla po ránu dobrou, ne-li výbornou náladu. I v dny, kdy ji čeká celodenní práce na postu manažerky u jednoho zazobaného chlápka, má úsměv na tváři.
Vejdu do kuchyně. Na stole se na mě z talíře usmívá smajlík ze slaniny a vajíček a z druhé strany stolu máma, před sebou hrnek s kávou, na který se musím zašklebit. Nepiju kafe a ani s tím nehodlám v blízké době začít. Normální rodič by svému dítěti pít kávu zakazoval. Moje mamka je výjimka. Každé ráno ptá, jestli nechci nalít taky.
Přisednu ke stolu, a abych tady nebyl jediný křen, tak se také usměju.
„Jak ses měl poslední dny, Dri? Něco zajímavého ve škole?"
Moc často si s mamkou nepokecáme. Tohle je jen výjimečné ráno, kdy je doma. Čím déle je doma ráno, tím déle bude doma večer. Nesnáším jejího šéfa.
„Nic zajímavého. Co ty v práci?" O svém školním životě jsem jí přestal vyprávět ve čtvrté třídě, a od té doby si na takovéhle odpovědi zvykla.
„Pan Martinez chce, abych s ním dneska večer šla jako doprovod, na jednu společenskou akci. Proto jsem taky i tady, abych ti řekla že přijdu až pozdě večer. Nečekej na mě a jdi brzo spát." Větu oznamuje stále s úsměvem, ale vím že tentokrát není upřímný. Každý by byl radši doma se svým synem než s šéfem, kterého nemá moc v lásce.
„To nevadí. Nejsem malý, takže bych to tady nemusel celé rozflákat." Snažím se odlehčit atmosféru a naštěstí se mi to povedlo, protože se mamka rozesměje. Abych objasnil situaci...Šest let zpátky jsem byl doma sám a přepadla mě chuť si házet s basketbalákem. Měl jsem zakázáno jít ven, a jakožto hodný syn jsem uposlechl, a šel si hrát do největší místnosti v domě, tudíž do kuchyně. Skončilo to tak, že jsem musel jet na stehy do nemocnice, protože jsem si pořezal ruce při uklízení střepů z rozbitého talíře. Tři stehy na levé dlani. Moc hezká vzpomínka.
Po snídani se odeberu do koupelny, kde si dám rychlou sprchu, učísnu svoje vlasy a vyčistím zuby. Poté se vydám do pokoje, kde na sebe hodím uniformu a na hlavu si dám sluchátka. Dole lípnu pusu mamce, popadám skate a vyrážím do ústavu jménem škola.
V polovině své cesty se setkám s Jeffem, mým spolusedícím. Poznali jsme se na plácku, kde jsme oba chtěli střílet na ten samý koš, protože v té době byla síťka u toho druhého rozbitá. Pěkně jsme se k vůli tomu porafali, dokonce i pěsti vzduchem létaly. Pár dní na to, kdy jsme ani jeden nechtěli ustoupit a domů jsme vždy oba chodili zbití, druhý koš opravili, a my se nemuseli hádat. Tak moc jsme si ale oba na sebe zvykli, že se z nás stali kámoši. A táhneme to spolu do teď.
U brány školy stojí hlouček hihňajících se holek, které se pořád na někoho otáčejí. Nemám potřebu zjišťovat, kdo se stal terčem jejich obdivu, ale když na mě ten dotyčný zavolá jménem ztuhnu na místě. Jeff se na mě tázavě podívá a já na oplátku pokrčím nechápavě rameny. Rukou naznačím, aby na mě počkal a zmateně se vydám za chlapcem, u kterého jsem nemyslel, že na mě ještě někdy promluví.