Let's pretend-Harry Styles-fanfiction-cz

Let's pretend-22.kapitola

„To nemůžeš myslet vážně.“ mumlala jsem unaveně.

„Je to tak Sam. Přenastav si čas na pět odpoledne.“ řekl mi Harry se slabým úsměvem.

Za necelých patnáct minut jsme měli konečně přistát.

Ona dlouhá, několik hodin trvající a vyčerpávající cesta měla být konečně za námi. I přesto, že jsme ji z velké části prospali, jsem se nyní cítila naprosto vyčerpaná. Podle našeho britského režimu bychom teď totiž měli doma něco před jednou ráno.

Před chvílí si od nás Lou vyzvedla rozespalou Lux, která vypadala vcelku rozmrzele.

Celou dobu byla u mě, a jakmile jsme se s Harrym probudili, tiše jsme si povídali, zatímco ona si stále chrupkala.

„Bude přistání stejně tak příšerné, jako vzlétnutí?“ ptala jsem se Harryho s obavami.

„Je to možná ještě o trochu horší, ale nemáš se čeho bát. Nejhorší část už máme za sebou. Nejvíce nehod se stává při vzlétnutí a cestě. Teď nás může maximálně potkat jen tak karambolů. Třeba se jim nepodaří vytáhnout podvozek, pokazí se ovládání na snižování rychlosti, vypadne spojení s řídící věží a my se srazíme s ji…“ očividně si to užíval a tak jsem jej rychle zarazila „Dobře, chápu to. Děkuji za podrobný popis toho, co nás může ještě potkat. Víc už vědět nepotřebuji, jsi opravdu ochotný.“ hraně jsem se na něj usmála a pokoušela se skrýt stoupající nervozitu.

„Byla by to celkem ironie, kdybychom se po těch hodinách co letíme, zřítili jen pár minut před cílem, co?“ prohodil škádlivě Harry.

„Přestaň si ze mě utahovat nebo tě pozvracím.“ vyhrožovala jsem mu.

„To bych ti nedoporučoval. Protože pak by to bylo jedna ku dvoum pro tebe a já bych tak musel logicky tvůj náskok snížit, takže bych se opět byl nucen opít do němoty a zvracet.“ blahosklonně se na mě usmíval, myslíc si, že mě usadil.

„Nedělá mi žádný problém vyfotit tvou hlavu v záchodě a pověsit ji na internet. Nebo bych za její uveřejnění v novinách možná dostala větší peníze, než mi platíte.“ přemýšlela jsem, i když to byla opravdu nereálná možnost a já bych jim tohle nikdy udělat nemohla, už jen kvůli smlouvě, kterou jsem podepsala.

„Tady se někdo snaží být vtipný a nad věcí, co?“ prokoukl mě, zatímco si pozorně prohlížel můj obličej.

Vzápětí se jeho rošťácký výraz zmírnil a byl nahrazen poněkud chápavějším, který mu slušel ještě více.

„Nevím, kolikrát jsem ti to už tady řekl, ale opravdu se ničeho nemusíš bát. Jen jsem si z tebe utahoval. I když, pokusit se vtipkovat o věci, ze které máš strach, asi nebyl nejlepší nápad.“ uchechtl se a než jsem mu stačila odpovědět, ozval se z reproduktorů hlas pilota informující nás o tom, abychom si zapnuli pásy.

Byla jsem připoutaná celou dobu a tak jsem se jen pevně zapřela do sedačky a tiše doufala, že vše dopadne dobře.

Harry mě najednou poněkud nesměle chytil za ruku a slabě ji stiskl v povzbudivém gestu. Prsty jsem měla tak ztuhlé, že mu dalo pořádně zabrat, než mi je propletl s těmi svými. Drtila jsem jeho dlaň a křečovitě hleděla před sebe.

V žaludku jsem jasně cítila slabý tlak, znázorňující pomalé a pro většinu lidí téměř nepostřehnutelné klesání, já jej však vnímala až příliš intenzivně.

Křečovitě jsem k sobě tiskla zuby a modlila se, ať všechno dobře dopadne a my neskončíme rozplácnutí o runway. Tlak v břiše ovšem v tuto chvíli poněkud překrýval mé obavy o naše životy. Téměř jsem nevnímala, jak mě Harry konejšivými pohyby v pravidelných kroužcích hladí po ruce, ve snaze mě uklidnit.