V ledu

,,Mami pusť si zprávy!" zavolala mladá žena z kuchyně.

,,Proč?" ptala se její matka.

,,Uvidíš!" odpověděla dcera a dál se věnovala přípravě oběda. Matka ji poslechla a pustila si televizní zprávy. Vyskočila na ní reportáž z Ruska.

,,Právě stojím kousek od místa, kde zdejší obyvatelé před pár hodinami objevili letadlo i s dvěma těli uvnitř. Totožnost zmizelých zjišťují místní policisté a těla již byla předána patologovi k ohledání. S dalšími detaily se přihlásíme později.." hlásal moderátor. Starší žena se ponořila do svých vzpomínek, ze kterých jí ovšem vytrhla její vnoučata, která si přisedla k ní.

,,Povídej nám prosím zase nějaké příběhy." zaprosil chlapec.

,,Ano, ano. Prosím babi." přidala se i holčička.

,,Tak dobrá, povím vám jeden příběh, který jsem vám ještě nikdy neříkala. Je podle pravdy a myslím že se vám bude líbit." mrkla na svá vnoučata, která se pohodlněji usadila a dychtivě vyčkávala co jim jejich babička řekne tentokrát. Žena tedy opět začala  vzpomínat a dala se do vyprávění:

Uprostřed pole, někde na území Nacistického Německa se během války nacházela malá vesnička. V jednom stavení žil manželský pár, mohlo jim být kolem pětadvaceti let v té době, který žil skromným životem. Netrvalo to dlouho a pan Miller byl odvolán do boje a tak jeho milovaná manželka zůstala sama. Avšak měla co dělat, přihlásila se jako dobrovolná sestra do polní nemocnice, kde měla opravdu velmi napilno a rozhodně se nenudila. Práci v nemocnici milovala, naplňovalo ji být nápomocná. Po pár týdnech zjistila paní Millerová radostnou novinu, otěhotněla. Narodila se jí zdravá holčička, pojmenovala jí Rose.

Válka ubíhala jako voda a stalo se naprosto běžné, že uprostřed noci probíhal nálet, nebo odstřelování. Proto paní Millerovou ani nepřekvapilo, že v červnu roku 1943 ji převeleli do jiné nemocnice. Shodou okolností na stejnou frontu, kde bojoval i její manžel. Stalo se proto nevyhnutelné, že se jeden večer potkali a radostně si padli do náruče.

,,Máme dceru Georgi." zašeptala Agnes šťastně.

,,Cože?" vyhrkl pan Miller a v očích se mu zračily slzy.

,,Jmenuje se Rose, jsou jí dva roky a zůstala u mých rodičů." vysvětlila paní Millerová a její manžel se rozbrečel.

,,Rose..to je překrásný." vydechl a rozplýval se.
,,Už se těším až jí poznám." stále plakal štěstím.

,,To já taky." přitakala paní Millerová a užívala si přítomnosti svého manžela.

,,Miller, nástup!" ozvalo se rozhlasem.

,,Už musím." posmutněl.

,,Miluju tě." vydechla paní Millerová.

,,Já tebe taky. Tebe i naši dceru." přitakal George, naposledy pořádně objal svou ženu, věnoval jí ten nejsladší polibek a odešel na velitelství. Agnes se tedy vrátila zpět ke své práci.

Dny na bitevním poli ubíhali a všichni byli v jednom kole, stále se něco dělo. Jednoho dne přišel paní Millerové dopis o urgentní záležitosti v Rusku. Když se to dozvěděl i její manžel, zařídil si volno a rozhodl se doprovodit svou ženu jako její obrana.

Následujícího dne oba nastoupili do letadla, které je mělo za několik málo hodin přemístit do Ruské Sibiře, kde měla paní Millerová vyzvednout zásilku pro nemocnici. Let probíhal klidně, bez žádných komplikací, až do chvíle kdy přelétali nad zdánlivě pustým prostorem, kdesi uprostřed Ruska. Letadla si totiž všimli ruští střelci, kteří se rozhodli narušitelů zbavit a proto letoun i s manželi zmizel uprostřed ledové pláně. A malá Rose? Ta byla vychována rodiči paní Millerové, kteří svou vnučku zahrnuli nehynoucí láskou a dopřáli malé dívence jen to nejlepší.

*

„Babičko a tohle je vážně všechno pravda?" zeptala se hnědovlasá holčička sedící na klíně starší ženy.

„Ovšem že je, naši byli stateční. Jen mě opravdu mrzí, že jsem nikdy neměla možnost poznat tátu." usmála se na svou vnučku.

„To je opravdu o tobě?" dychtivě vyzvídal i její vnuk. Rose přikývla a znovu se ponořila do vzpomínek o jejích rodičích. Vše se dozvěděla od Johna, tátova přítele, který byl jediný co přežil válku a setkal se s jejími rodiči.

,,Vyrůstala jsem s babičkou a s dědou. Po válce za námi přišel muž, který nám oznámil že rodiče zmizeli a nemají o nich žádné zprávy. Zůstal se mnou i po smrti mých prarodičů a vždy mi moc rád vyprávěl historky o rodičích, jací byli, nebo co dělali. Byl jediná spojka skrz kterou jsem naše mohla alespoň trochu poznat." vlídně se usmála na obě děti a přitáhla si je do vroucného objetí.
,,Buďte rádi, že vyrůstáte ve světě bez válek a že znáte své rodiče. Je to dar." kladla jim na srdce.

,,A babi? Řekneš nám prosím ještě jak jsi se seznámila s dědou?" žadonila malá slečna.

,,To už jsem vám přeci vyprávěla už tolikrát předtím." usmála se.

,,My víme, ale když nás to tak baví." přidal se ke své sestře i malý uličník.

,,Inu dobrá, když jinak nedáte." opět se ponořila do svých vzpomínek a tak, jako několikrát předtím, začala i teď svým vnoučatům vyprávět příběh o její životní lásce.

---
Tak jo, je to trochu možná klišé, sladká věc, ale na můj vkus jako slohovka dobrý 😁

Jinak finální práci, kterou jsem odevzdala je tak třetina tohohle, ale i tak jsem za ní dostala 1 😅

No nic, užijte si trochu jiný příběh a buďte na sebe opatrní ❤️

Vaše
Emma