Dcera Smrti

1. Ahoj, prcku

Leia Skywalker pomalu otevřela oči. Seděla na kolenou a všude kolem ní byla hustá bílá mlha. Pokusila se ji prohlédnout, ale nedohlédla dál než metr před sebe. Zkusila se postavit. Zamotala se jí hlava a málem spadla, ale ustála to. Zatřásla hlavou, aby se zbavila motání, a otočila se kolem dokola. Nic. Všude mlha.

No to jsem blázen, pomyslela si Leia, takhle to tedy vypadá, když člověk zemře? A to tady jako ztvrdnu do konce světa? Nehodlala se s tím smířit a tak se pokusila dostat se z té mlhy. Vybrala si směr a vykročila. Moc daleko se ale nedostala.

"Ahoj, prcku," ozvalo se náhle za ní. Leia strnula a pak se prudce otočila ve směru hlasu. Před ní stál mladý muž asi ve věku její mámy, měl delší černé vlasy a oči stejné barvy. Na sobě měl černé kalhoty, bílé plátěné volné triko a přes něj (jaké překvapení) černou vestu.

"Kdo jste?" zamračila se Leia. Nelíbilo se jí, jak se jen tak zjevil za ní. Navíc jí byl v něčem povědomý.

"Jsem rytíř Jedi," odpověděl klidně, "a jsem tady, abych se tě na něco zeptal."

"A na co?" podezřívavě se zeptala, zatímco si snažila udržet alespoň malý odstup.

"To už je trochu složitější. Posaď se," vyzval ji a před Leiou z mlhy v tu chvíli vyrostla menší stolička. Překvapeně se na ni podívala, ale pak pokrčila rameny a v tureckém sedu se na ni posadila. Mírně se naklonila dopředu, aby lépe slyšela, a Jedi si mezitím přičaroval vlastní židli. Podíval se jí do očí a nic neříkal. Chvíli tam jen tak seděli. Pak Leia ztratila trpělivost.

"Pane Jedi?" připomněla se opatrně. Nereagoval. Leia si povzdechla, trochu se natáhla a luskla mu před obličejem. Zamrkal a zaostřil na ni.

"C..co, říkala jsi něco, prcku?" Leia se musela pousmát. "Já ne, ale vy jste tvrdil, že mi musíte na něco zeptat."

"Jo, aha, no jo, promiň, trochu jsem se zamyslel," omluvně se pousmál. "No, tak začneme, ne?" Dívka se usmála a kývla.

"Fajn. Takže úplně od začátku. Víš co je to Síla?" tázavě se na Leiu podíval. "Jistě, Síla je neviditelná energie, přítomná všude ve vesmíru, i v nás, která spojuje vše živé."

Kývl. "Výborně. A víš, kdo to jsou Jediové?"

"To jsou lidé, kteří využívají Sílu k ochraně ostatních a k udržování míru," bezchybně odpověděla Leia a pak dodala: "Jako moje máma." Pak se zamyslela. Věděla, že by se měla na něco zeptat, ale nemohla si vzpomenout na co a tak radši vrátila svoji pozornost zpátky k Jediovi před sebou. Ten ji zamyšleně pozoroval, ale když si všimnul, že už zase dává pozor, usmál se.

"Dobře. A teď zpět k otázce, na kterou jsem se tě chtěl zeptat už před tím." Na chvíli se odmlčel, ale pak pokračoval. "Nechtěla by ses stát Jediem a pomocí nám bránit tento svět před zlem?"

Leia na něj nejprve překvapeně koukala, ale celkem rychle jí došlo, na či se jí ptá. Už chtěla nadšeně odpovědět, ale pak si vzpomněla, co jí říkala její matka, když se ptala na umění Jediů.

"Máma říká, že na to nemám vlohy," pokrčila nešťastně rameny. Muž před ní se rozesmál.

"Nesmysl," rychle ji uklidnil, "tam na té základně jsi používala Sílu asi jako vidličku. Úplně přirozeně, jako by byla tvojí součástí. Tak mi nevykládej, že na to nemáš vlohy."

Leia se šťastně usmála. "Tak jo, stanu se Jediem." Pak jí ale konečně došlo, na co se chtěla zeptat před chvílí.

"Ale co maminka?"

Jedi si povzdechl. Očekával tuhle otázku už od té doby, co se tady objevila, ale pořád na ni neměl přijatelnou odpověď.

"No, jak bych ti to..." přemýšlel. "Hele, ty jsi mrtvá, to víš, ne?" Leia opatrně přikývla, nebyla si jistá, co bude následovat.

"A tvoje máma je živá nebo mrtvá?" pokračoval. Jí zatím nedocházelo, kterým směrem se tenhle rozhovor ubírá, ale přestávalo se jí to líbit.

"No,..asi živá," ostražitě odpověděla. Muž před ní si povzdechl.

"A mezi světem živých a mrtvých je bariéra. Ze světa mrtvých se nikdo nedostane do světa živých a odtamtud se sem někdo dostane, jen pokud zemře, takže..." Nevěděl, jak pokračovat, takže ji nechal, ať na to přijde sama. A netrvalo to ani tak dlouho, jak si myslel.

"Takže...mámu neuvidím, dokud nezemře?" zeptala se potichu Leia a snažila se zadržet slzy, které se jí hrnuly do očí.

"Ano," přikývl a smutně sledoval potoky slz, které dívce začaly vytékat z očí. Pak nejistě vstal. Věděl, že bude potřebovat pomoc, aby si na to zvykla, a když ji tak pozoroval, rozhodl se, že to bude on, kdo jí pomůže. Opatrně ji vzal do náruče, sedl si s ní zpátky na stoličku a objal ji. Cítil, jak se mu její malé ruce omotaly okolo krku a bylo mu úplně jedno, že za chvíli bude mít mokré celé tričko. Dobře věděl, jak jí je, sám taky takhle někoho ztratil. Chvíli tam jen tak seděli. Pak se dívka odtáhla.

"Mistře Jedi," popotáhla, ale on ji přerušil. "Jsem Ben. Ben Solo," usmál se na ni a cvrnknul ji do nosu. "A teď se půjdeme stát Jediem, co ty na to?" Když neodpovídala, utřel jí slzičky a dodal "To zvládneme, dobře?" Popotáhla, kývla a pokusila se i usmát. Ben si ji sundal z klína a ruku v ruce vyrazili skrz mlhu pryč.