Když jsem byla malá, zabila jsem. S mým bratrem. Nevlastního otce mého otce. Aspoň jsem si to vždycky myslela. Nevím jak, nevím čím, jen si pamatuji, že za dveřmi sklepa zůstal ukrytý. Ve tmě, vlhku, a byly tam možná asi i dlaždičky. Ty těžké plechové dveře jsme s dunivým žuchnutím rychle zabouchli, starým klíčem v zrezlém zámku otočili. Klíč pak ukryli. V dětském pokojíčku, do mé skříňky v čelu postele, do pevné papírové krabičky s víkem s obrázkem květů, mezi dopisy. Čas od času jsem se v noci probouzela, šíleným strachem celá zpocená, že na to někdo přišel, že to přece musel objevit. Pokaždé jsem pak zašmátrala rukou ve skříňce, krabičku našla, ale klíč v ní nikdy nebyl. V hlavě mi bušilo. Celé to bylo jen noční můra, sen, který se mnohokrát opakoval, ale nikdy nestal.
---
Můj děda se jmenoval Josef, ale má babička ho oslovovala Míšo, má babička byla Jaroslava, ale děda jí říkával Jano.
---
Ta skříňka už není, ani ta krabička, jen ten pocit potřeby ujistit se, že klíč není a nikdy nebyl, zbyl.
