přizdisráč • životní příběh sráče Raba McLaughlina a jeho ničemných (ne)přátel

𝐈𝐗 • Můj něžnej noční přízrak, kterej ode mě nikdy není příliš daleko

Některým lidem prostě některý věci nevysvětlíš, i když se fakt snažíš, to je prostě přírodní zákon. Dneska jsem byl s Judith a s děckama u její mámy na jedný z těch zdvořilostních návštěv, který předcházej Vánocům, těm děsným, přihřátým svátkům, který lidi proměňujou do obrovských, usměvavých zrůd, co se snažej předstírat, že jsou lepší než všichni ostatní. Děsně mě vyčerpalo předstírat zájem a dělat na tu starou rašpli cukrbliky, aby na nás znova neposlala sociálku jako vloni před svátkama. Nevím, proč se kurva vlastně snažím udělat na ni dojem, když tý stařeně požírá mozek pokročilá demence: když jsem ji viděl naposledy, snažila se do hrnce nacpat zmítající se kočku, abychom jako měli něco na zub, když přijdem.

Judith furt brečí a krákorá furt a furt dokola, jak je to děsný, co se děje s její ubohou maminkou. Ubohou maminkou! Kdyby ta stařena dostala příležitost, rozpoutala by další holokaust proti lidem, který jsou jako podle ní pod její úroveň, se všema těma nepřizpůsobivejma živlama, který slušnejm lidem, co vařej kočky, berou vzduch k dýchání. Tak tohle je, nejlepší vždycky umíraj jako první a ty starý zmrdi a babky, který k ničemu nejsou, tu žijou do stovky, jsou rozmazlovaný celým tím zasraným, zastaralým systémem, kterej je celej vlhkej z toho, že se nějaká stařena dožila devadesátky, zatímco dobrý mladý kluci umíraj ve zbytečných válkách, napíchnutý na bajonety, trávěj se šitovým herákem, aby aspoň na chvíli zapomněli, zatímco ty stařešinové žerou po kilech ten nejlepší matroš, jen aby tady mohli oxidovat chvíli dýl.

Zase mě trápí ta zkurvená bolest hlavy, je to příšerná bolest, přichází jako by zevnitř, nedá se vyspat, vyběhat, nedá se s ní dělat nic než ji přechlastat. Judith pořád křičí a já mám chuť na ni zařvat, ať už kurva, do prdele sklapne, že neslyším vlastní myšlenky, ale v lednici je jenom ovocný pivo; chutná jako nějaká dětská šťáva, zhoršuje mi pálení žáhy a je mi zase na zvracení, ale piju ho, protože něco potřebuju, abych utlumil tu strašnou bolest, která doprovází ty věčný stavy úzkosti. Po pár doušcích mi stoupá do hlavy a vytěsňuje nepříjemný myšlenky na všeobecný zklamání, který každýmu kolem sebe přináším svou vlastní neschopností; alkohol pomáhá, vytěsňuje všechno kolem mě, až nezbyde jen sladká prázdnota, ve který nezáleží vůbec na ničem. Judith dost často kombinuje prášky na bolest a chlast, má potom stavy skoro až larvární: zabalí se do deky a prostě čumí, neschopná se pohnout. Poznám, kdy to zase přehnala, protože jí vyskočí na pravým ksichtě rudnoucí, horká skvrna krve.

Zoufale mě nebaví cejtit stejný věci jako cejtěj všichni ostatní kolem mě. Emoce jsou zoufale nudný a zbytečný věci, co člověka jen zdržujou vod pořádný práce, burgessovskýho supernásilí, starýho dobrýho kartáčování nebo drinkání říznutýho moloka na baru s jinejma ztracenejma existencema, který patřej do těhle barů stejně jako vyčichlej cigaretovej smrad, co se zažírá do dřeva jako červotoči. Těžko si je představit někde jinde než právě na tomhle místě, kde končej všichni, co nevěděj, jak v životě dál. Zdá se neskutečný, že by mohli existovat v nějakým jiným prostředí, připadá mi, jako by se prostě zjevili ze vzduchu, přišli do týhle hospody někde v zapadlý uličce na tisících Walk of Leith, co jich na světě jenom je, sedli si ke svý pintě a čekali, až na ně příjde řada s kulóbrem. Tohle je jejich svět, ve kterým se narodili a ve kterým taky jednoho zatuchlýho, odpornýho dne zemřou, aniž by si toho kdokoliv všiml; takový lidi hnijou v krabicích od ledničky, ve svých bytech nebo natažený na lavičce celý tejdny, protože se jich nikdo z kolemjdoucích, tak empatických lidí, který cejtěj soucit jen s lidma ze svý vlastní společenský třídy, nechce dotknout; ležej tam a hnijou a rozkládaj se na částice než si sousedi začnou stěžovat na smrad.

Dělí mě sotva viditelná hranice od toho, abych se stal jedním z těch zbytečnejch lidí, kořistí nějakýho sériovýho vraha, kterej je poháněnej touhou zabíjet, ale nechce bejt dopadenej. Takoví lidi jdou vždycky na řadu jako první, protože se o ně nikdo nezajímá, a když si někdo náhodou všimne, že se už dlouho neukázali, tak to policii bude těžko zajímat. Jen další ztracenej případ, jen další krabice, která se musí založit na svý místo, kde bude překážet jiným.