Mé vnitřní Já

Samota

Nesnáším ji! Nesnáším samotu. Pomalu vás rozežírá zevnitř a i když se snažíte se bránit, stejně se vám to nepodaří. Ona vás stejně dřív nebo později sežere celou. A pak vás pohltía vy se v ní topíte a víte że sami se z toho nikdy nedostanete, ale pomoct vám nemůže kdokoliv. Potřebujete přesně určitého člověka, protože jenom on má to správné nářadí na vaši záchranu. V té samotě taky přemýšlíte, proč nebo jak ste se do ní dostali. Když přijdete na to kdo vás opustil, začnete přemýslet, kdo zapříčinil jeho odchod. Jestli vy nebo on, nebo někdo úplně jiný. Potom můžete někoho obviňovat a tím se i trochu uklidníte, ale co je horší? Když vám nikdo neodešel a vy i tak cítíte v hrudi díru. Velkou temnou a silnou. Postupně se zvětšuje a vy nevíte proč, peotože vám nikdo neodešel a přesto vám někdo moc a moc chybí a dokud ho nenajdete, ta díra bude větší a větší a vy se v samotě začnete topit. Nejhorší ale je, když nevíte jestli vám někdo na pomoc přijde, jestli se vůbec najde někdo kdo má ty správné prostředky pro vaši záchranu.
‌Když se ale dlouho nikdo takový neoběvý, vy se začnete chytak každého, kdo se k vám přiblíží. Začne volat na každého, kdo se na vás podívá a myslíte si že to je on. Ale není. Ano tento člověk vám může pomoct překrýt tu vaši díru, a vy na ni díky tomu zapomenete. Potom ale stejně odejde, záclona spadne a vy se topíte, ještě víc než před tím. Skoro umíráte, ale potom se zase začnete chytat kohokoliv a takhle se to opakuje. Pak jsou jen tři možnosti konce. Ty štastné, kdy konečně na narazíte na toho správného, nebo ten koho se chytáte, se posnaží a nakonec sežene ty správné prostředky na vaši záchranu a vy budete šťastní. Nebo to skončí smutně a vy se v samotě utopíte.