Přejmenován

těžší než kdy dřív

Ji: "jde se do naší tréninkové místnosti^^"
J: "co takhle nejdřív snídaně?" odpověděl jsem nevrle.
Ji: "nene nikdo neříkal že to má být příjemné"
J: "ale zase mě nemusíš týrat"
Ji: "netýrám, jen se ti snažím pomoct"
J: "a proto musím tolik trpět"
Ji: "až budeš na dně tak ti teprve tvé zvíře pomůže"
Ještě rozespalý a nevrlý jsem se vyhrabal z postele a šel s Jiminem ''trénovat''
Ji: "zvládneš si ten jed dat už sám?"
J: "asi jo"
Dal mi do ruky inijekci a já si ji opatrně zapíchl do ruky a obsah vtlačil do svého krevního oběhu.
Ji: "tak jo, dneska tě dám do téhle průhledné.... nádoby a zavřu tě tam. Systém ti sníží obsah vzduchu na minimum a po asi pěti vteřinách ti na chvíli ten vzduch vrátí, takhle pořád dokola a dokola. Nevím jak dlouho, záleží na tom jak tvoje tělo bude reagovat"
J: "budu vpořádku?"
Ji: "měl bys být, budu dávat pozor"
Šli jsme tedy k té prosklené rakvi a já si tam lehnul. Jimin mě ještě připoutal k lůžku koženými pásky aby kdybych vyvádět tak abych si nic neudělal. Skleněné dvířka zavřel jako nějakou vytrínu a na displey začal něco naklikával. Jeho malé prsty lítaly po klávesnici jako šílené a v jeho očích se odleskovala zář z obrazovky.
Najednou mě začaly šíleně pálit plíce. Jakoby mi na nich seděl někdo hodně těžký a já nemohl nadzvdnout hrudník ani o milimetr. Bylo mi šílené horko a srdce mi bylo jako splašené. Oči mi těkaly ze strany na stranu a vteřiny byly jako hodiny. Čas se táhl strašně pomalu a můj organizmus začal selhávat.
Najednou jsem popadl dech a těžkost z plic slehla. Dopřál jsem si velmi hluboký nádech který však netrval moc dlouho protože mi zase ta těžkost dopadla na hruď.
Pomalu jsem upadal do bezvědomí ale pokaždé když jsem si už myslel že omdlím tak se mi do plic vhrnul vzduch. Na stěně jsem zahlédl hodiny. Po chvilce jsem je hypnotizoval jakoby byly posvátné a nejdůležitější na planetě. Pocit topení mě zahlcoval každou chviličku a po každém nádechu to bylo horší a horší. Kožené pásky se mi zařezávaly do kůže a já s tím nemohl nic dělat. Pokaždé když jsem ztratil dech tak jsem si opakoval: to bude dobré, zase se nadechneš, nepanikař. Pořád dokola, jako když se prvňáčci učí první říkanky. Ta bezmoc byla horší než cokoliv ale snažil jsem se neztrácet naději.
Jimin se na mě díval s pokřiveným úsměvem a já zoufale lapal po dechu.
Najednou se Jimin zvedl a šel ke mě. Dlaní uhodil do klávesnice a najednou mě zavalilo ohromné množství kyslíku. Rychle otevřel dvířka a odpoutal mě. Rychle jsem vylezl z té nádoby o které jsem dost dlouho přemýšlel že to bude má rakev. Jimin mě jen silně obejmul a odtáhl dál od té věci.
Ji: "nemůžu tě vidět takhle trpět"
J: "děláme to snad pro mé dobro ne?"
Ji: "to ano, ale nesnesu ten pohled"
J: "chtěl jsi mi s tím snad pomoct ne? Musel jsi počítat s tím že budu trpět"
Ji: "Jungkooku sakra, já tě miluju"
J: "promiň, ale já miluju Taeho"
Jimin si mě silně chytl a dravě mě políbil. Prudce jsem ho odstrčil od sebe až se udeřil o nedaleký stolek.
Vrazil jsem mu silnou facku a chtěl utéct z místnosti k sobě ale narazil jsem do Taeho.
J: "Tae!"
Vyjekl jsem zděšeně protože jsem ho tady nečekal. Po tváři mu stékala slza ale pohled měl jako z kamene.
T: "proč se s ním vůbec bavíš"
J: "chtěl jsem se jen naučit branit Panovi toť vše, o tomhle jsem netušil."
T: "pojď"
S Taem jsme došli do mé místnosti. A on nás tam zamkl.
T: "kookie, proč jsi mi o tom neřekl? Já bych ti pomohl"
J: "nevím on se nabídnul"
T: "jak dlouho jste se spolu bavili?"
J: "několik týdnů, nevěděl jsem co se mu děje v hlavě"
T: "chtěl tě jen využít, takhle to dělá už roky"
J: "to jsem nevěděl"
T: "do týdnu prcháme, vše připraveno"
J: "supeeer"
Dal mi pusu na špičku nosu a pak pomalu odešel a nechal mě v místnosti samotného.
Jak jsem mohl být tak slepý? Tohle jsem měl poznat. A já myslel že se mi snaží pomoct, jen se snažil dostat víc ke mě. Aspoň že brzy prcháme. Zajímalo by mě jestli vážně v sobě nějaké to zvíře mám.