♦ Masek rej ♦

864 53 19
                                    

Masky. Šaty. Záblesky. Vůně. Hudba. Napětí.

Ve vzduchu se nesla těžká vůně luxusu a letmých intimních dotyků. Byl přesycen aurou nejnižších, základních smyslů, pudů, aurou sexuality a smyslnosti. Zástupy lidí se vlnily a přelévaly jako vlny soumračného moře, tep se zrychloval spolu s rytmem hudby. Tanečníkům v krvi pulzovala vášeň a těžko skrývaná touha, zatemňující mysl tmavým oparem, tak hebkým a vábivým, a přesto smrtelně nebezpečným, jako nejjemněji utkaná pavučina.

To opojení smyslů bylo neopakovatelné, ničím nenahraditelné, jako hedvábný dotek jedu... Cosi na tom pohledu bylo to jediné, co v Luciusi Malfoyovi ještě dokázalo vzbudit nějakou emoci. Byl to muž zvyklý žít v luxusu, pro běžné smrtelníky jen těžko představitelném, a byl jím přesycen. Nudil se. Bylo jen málo věcí, které ještě neměl, nebo zážitků, jež dosud nepoznal. Tohle zůstávalo tím jediným, co ještě dokázalo z jeho mysli na několik prchavých okamžiků vyhnat nesnesitelný pocit monotónní životní nudy. Rozechvíval ho pohled na anonymní masu těl, která se splétala dohromady a znovu rozdělovala, aby se v příští vteřině ovinula kolem sebe v jiné, ještě dráždivější kombinaci.

Okázalí, honosní lidé se zde pod rouškou anonymity měnili ve své vlastní stíny, přízraky zbavené všeho pozlátka, jmění, titulů, minulosti. Byli v tu chvíli tou nejpůvodnější formou sebe samých, tak, jak byli stvořeni, než je zformovaly společenské konvence.

Lucius se nadechl. Představoval si, že všechny vůně v sále jsou barvy. Vzduch byl zhuštěný tmou těžkých pánských parfémů, kořeněných krůpějemi potu. Toužil ty vůně, tu tmu, ty barvy ochutnat, zpít se jimi a zapomenout na svět, už nikdy se z toho opojení neprobrat... Sbírat ty krůpěje do zlatých flakonů a pumpovat si je přímo do žil, aby přestal být... čím? Smrtijedem. Přeživším. Manželem. Milencem. Povinností. Aristokracií. Člověkem. Luciusem Malfoyem.

Z davu pod ním k němu stoupala horkost, plazila se po zemi kolem jeho nohou, vzlínala po vycházkové holi výš a výš, až skrze její rozpálenou hlavici proudila do konečků Luciusových prstů, a ty prsty byly ledové, tak ledové! Bylo mu horko a cítil vzrušení a po zádech mu stékaly stužky chladného potu, který jeho nitro rozpaloval a trhal na kusy. Kolik šílenství duše ještě jeho tělo snese, než se rozpadne jako domeček z esových karet?

Pak na konci sálu spatřil své prokletí, svou zhoubu. Dívala se na něj antracitově černýma očima, vnímal to jiskření a mučivou agónii, kterou mu způsobovalo něco v těch očích, co nebylo tak docela pravé. Jako by v nich svítila půlnoční obloha, ale z jiného, ne z tohoto světa, který se jen jako tento přetvařuje tisícem galaktických mimiker. Hltal ten okamžik jako člověk polomrtvý žízní, plnil mu plíce a uši, neslyšel už rej kolem sebe. Byl to moment vzplanutí, tak intenzivní jako oheň sám, který hořel v ocelových koších po stranách místnosti.

Z tohohle jsou sladké sny stvořeny – z toho, že někoho chtěl využít, a on chtěl zase využít jeho, oba chtěli zneužít a být zneužiti, stát se někým jiným a méně komplikovaným. Oba hledali útěk před tím, kým se zrodili, a našli ho v sobě navzájem.

Černé zavíření pláštěm zůstalo viset v okamžiku, jako by ten plášť plul vzduchoprázdnem. Najednou kolem nestály stovky lidí oblečených v brokátu a zdobných maskách, jež nebyly o nic lepší než masky aristokracie, které si obvykle nasazovali v tu vteřinu, kdy se ráno probudili. Byli tu jen oni dva, jakoby obklopení silovým polem, jež je přitahovalo k sobě. Vysoký muž ostrých rysů proplouval sálem, razil si cestu oceánem těl až na vyvýšené pódium, kde stál plavovlasý kouzelník, ležérně opřený o svou vycházkovou hůl, snažící na sobě nedat najevo vzrušení, které rozechvívalo celé jeho tělo.

Masek rej [✓]Kde žijí příběhy. Začni objevovat