Vzpomínky [Hyunjin - SKZ]

1.

,,Same! Počkej na mě!!" Zakřičela jsem na svého kamaráda, který se na mě šťastně s jiskřičkami v očích otočil a zpomalil. ,,Pospěš si Allie! Zachvíli musím domů" odpověděl mi, pevně mě chytl za ručičku a se mnou za ním se rozběhl.

Moje nejhezčí vzpomínka z dětství. Byly jsme s rodiči na dovolené ve Vegas, když mi bylo 6 a poznala jsem tam kamaráda, na kterého vzpomínám ještě do dnes. Zanechal ve mně něco na co se nedá zapomenout, i když jsme se znali jen týden. Pak jsem musela zpět do Sydney.
To bylo před 12ti lety, teď už je to jen vzpomínka na kluka, kterého už znovu v životě nepotkám. Bohužel. Byl moje první dětská láska.

———

Obejmula jsem svojí mamku na rozloučenou a naposledy na dlouhou dobu jí vlepila pusu na tvář. ,,A opravdu se musíš odstěhovat?" chytila mě za ruku a se slzami v očích se mi snažila mé rozhodnutí vymluvit, i když věděla, že to pro mě bude nejlepší. Po tom co se stalo, potřebuju chvilku o samotě. ,,Maminko, neboj se. Vždyť víš, že to potřebuju. Budu ti volat, kdykoli budu moct, slibuju!" odpověděla jsem jí s láskou v očích. ,,A neplač, Chase se o tebe postará" dodala jsem ještě a hodila důvěřivý pohled na mého staršího bráchu. ,,Postarám" odpověděl pevně a obě nás obejmul kolem ramen. ,,a teď už běž, nestihneš letadlo včeličko." A tak jsme se rozloučili a já se pouze se svým palubním batůžkem opustila svojí jedinou rodinu a vydala se na dlouhou zotavovací cestu.

———

Vystoupila jsem z letadla a do obličeje mě udeřil říjnový vítr v Seoulu. Na letišti jsem si vyzvedla oba své velké kufry, zavolala taxi a svou poměrně dobrou korejštinou jsem řidiči zadala adresu svého nového bytu. Byla jsem vysazena před vysokým panelákem, ve kterém se nacházel můj byt. Slušně jsem poděkovala, zaplatila a ve výtahu zadala 13. patro. Bylo asi 9 večer, když jsem po dlouhé sprše dolehla konečně do postele. Napsala jsem mamce, že jsem v pořádku dorazila a jdu spát, v letadle jsem se totiž skoro nevyspala. S myšlenkou, že si zítra budu muset najít práci jsem usnula.