Kopis, katana a Srp

Kapitola I. - Yosuke

„Yosuke, tady!“ Vykřikla Cleopatra . Stála na skvělém místě před košíkem, kdybych jí nahrál a ona to trefila – jakože to trefí určitě – měli bychom další bod! Teď jen, abych to nepokazil já. Párkrát jsem zadribloval míčem o zem směrem ke košíku. Nějaký kolohnát od Árése se mi pokusil balon sebrat, to jsem neměl v plánu připustit ani v nejmenším! Otočil jsem se k němu zády a spolehlivě tak mezi ním a míčem postavil hradbu. Ještě jsem udělal pár kroků, než jsem vzal míč do obou rukou a přihrál ho Clee. Právě v čas, do cesty se mi chtěl připlést Steff. Naneštěstí pro něj, bylo už příliš pozdě. Clea chytila moji přihrávku a nemilosrdně balón prohnala košíkem.

„Ha! Tři nula, saláti!“ Neodpustila si a vyplázla na Steffa jazyk, zatímco okolo postávající satyři a táborníci začali tleskat. „Jen počkej, Woolocková! Árésovci tě při hře o vlajku rozdrtí!“ Ohradil se, na můj vkus a příliš vztekle.

 Jejich hádku přerušila lastura, která nás svolávala na večeři. „Gratuluju k vítezství, Yosuke.“ Utrousila sarkasticky Mia. „Učíš se slušnému vychování?“ Oplatil jsem jí, „Jsi sice tvářička, ale tohle ti moc nejde.“ Clea do mě drkla z druhé strany a vyplázla na Miu jazyk, „jak je, Dattili? Užíváš prohru?“

Clea mě dloubla loktem do žeber a zazubila se. Culík rovných tmavých vlasů se jí při chůzi pohupoval sem a tam. Já tu chůzi už velice dobře znal už jedenáct let.

Mia Dattili, dcera Afrodity, byla očividně zase nakrknutá a tak zrychlila, aby dohnala Marka Steffa, který byl o několik metrů před námi.

„Natřeli jste jim to, parto!“ Ozvalo se za námi, načež se mezi nás vetřela blonďatá hlava. „Nazdar Nolane!“ Zazubila se na něj Clea a koukla na papíry, které nesl v rukou, „jé, co to máš?“ Hned začala rukou chmatat po papírech. „To jsou jen nějaké grafy pro Cheiróna.“ Zahuhlal a přitiskl si papíry víc k tělu. „O čem se dohadujete? Snad nechce Cheirón zakázat Boj o vlajku?“ Vyzvídala, „ále, to nic.“ Nolan uhnul pohledem a stiskl rty k sobě.

Vyplázl jsem špičku jazyka a hravě vzal Cleopatru do kravaty. Oh, jistě, že jsem nestiskl! Jen jsem ji držel, ačkoli to šlo za chůze trochu špatně. To je hold naše škádlení. „Hej! Ty jeden mrňavej!“ Protestovala, Nolan se ujal odpovědi za mě. Trochu se při chůzi přikrčil, aby byl očima na stejné úrovni jako ona a jal se vysvětlovat: „Technicky vzato, Cleo, je to tvoje ‚mrňavej‘ naprosto mimo mísu, Yosuke je aspoň o pět centimetrů větší než ty.“

Zasmál jsem se a Cleu pustil, ta se s rádoby uraženým výrazem narovnala, zamračila se na mě a očima porovnala naši výšku. Poté se koukla na Nolana: „Tak hele, synu Athény, je to jen tři a půl centimetru, tak se nedělej!“

Procházeli jsme kolem Hlavní budovy, jednalo se o majestátní budovu s nátěrem barvy zapadajícího slunce. Tam bydlí Cheirón a někdy i hosté.

Došli jsme do amfiteátru a každý jsme se posadil ke svému stolu. Nolan k Athéninu srubu, já k vlastnímu stolu, který stál kousek od Cleo.

Seděl jsem na prosté dřevěné lavici, byla lesklá, neošoupaná, na rozdíl od jiných stolů. Jediný další stůl, v podobném stavu jsem měl po pravici, tam v jeho čele seděla Cleo jako přirozená vůdkyně.

Už jsem si zvykl sedět tu sám, stejně jako Cleo… Sedáme tu od doby, co jsme se naučili jíst bez cizí pomoci.

Všude kolem se ozýval hluk konverzace a vrzání lavicí či stolů. Uprostřed amfiteátru plál oheň a o kousek dál byl hlavní stůl pro vedení a hosty. U něj sedělo několik satyrů, mladý kentaur, kterému jsme přezdívali Sam a nakonec Cheirón – náš učitel a současný vedoucí tábora. Dříve tam s ním prý seděl i nějaký pan D, prý to byl sám Dionýsos, ale tomu nikdo nevěří. Pár starších táborníků tvrdí, že je to pravda, že byl věčně nepříjemný, pil dietní kolu a byl tu kvůli trestu, který mu byl za zásluhy Olympu nakonec prominut, ale ostatní, včetně mě, nad tím jen vrtí hlavou.