Věděl jsem, že můj život stál za nic, než jsme se sem přestěhovali, ovšem tady už to byla úplná katastrofa. Doma, pokud jsem to místo mohl tak nazývat, jsem nemohl pořádně vydržet ani pět minut, jelikož jsem měl pokoj s Alexem a on si pořád pouštěl nějaké příšerné písničky, tudíž jsem se nemohl pořádně soustředit na práci. Už dlouho jsem tvořil jednu aplikaci, která vypadala opravdu nadějně, ale mělo to jeden háček, potřeboval jsem k tomu internet a ten tady skoro nikde nebyl, na rozdíl od New Yorku, kde jste na připojení narazili na každém kroku.
"Sakra." zamumlal jsem naštvaně, když se mi zasekl notebook. Vzhledem k tomu, že už jsem všeho měl dost, tak jsem počítač zaklapl a frustrovaně si prohrábl vlasy. Rozhlédl jsem se kolem sebe, načež jsem začal přemýšlet, jestli bych vážně neměl jít domů, protože sezení u starého stolu za školní budovou bylo nic moc.
"Fajn, Willy. Jde se domů." řekl jsem si pro sebe, a pal svůj notebook do batohu, který jsem si nakonec přehodil přes jedno rameno. Vstal jsem a vydal se po cestě pomalu z areálu školy, ovšem zastavil jsem se a přimhouřil oči, když jsem viděl, jak někdo leze dolů ze stromu, který byl přímo pod otevřeným oknem dokořán. O pár vteřin později mi došlo, že to je Angel. Přešel jsem blíž. Jakmile mě spatřila, tak se zarazila a opřela se o ten strom, jako kdyby nic.
"Co to děláš?" zeptal jsem se jí, když jsem stál asi metr od ní. Vypadala nervózně, během čeho si pohrávala s lemem svého trička. Došlo mi, že je oblečená jinak než dopoledne na matice, ovšem přestal jsem nad tím přemýšlet, jakmile promluvila.
"Já?" řekla a tázavě povytáhla obočí. Přikývl jsem na souhlas, během čeho jsem měl trochu nechápavý výraz. Byli jsme tu jenom my dva, tak bylo jasné, že jsem mluvil na ní. "Rozhodně neutíkám pryč, i když bych měla být po škole." pronesla rychle, až jsem jí skoro nerozuměl.
"Ty jsi po škole?" položil jsem otázku. Popravdě mě to moc nepřekvapovalo, vzhledem k tomu, když jsem viděl, jak se chová k učitelce na matice a kupuje si odpovědi na test. Podle mě to byl jenom zlomek věcí, co jí dostával do problémů. "Proč?" řekl jsem hned na to.
"Nic zajímavýho." odvětila s pokrčením ramen. "Jsem po škole skoro pořád, takže už dost často zapomínám, proč vlastně jsem." dodala a já pomalu přikývl,přičemž jsem se na ní díval. Něco se mi nezdálo, byla najednou taková zbrklá a nervózní.
"Ehm, dobře?" odpověděl jsem nejistě, a pak přešlápl z nohy na nohu. "Když už jsme tady, tak jak to uděláme s tím doučováním matiky?" zeptal jsem se a tázavě povytáhl obočí. Upřímně jsem moc neměl radost z toho, že bych jí měl pomáhat s matikou, ale když za to dostanu kredity navíc, tak jsem si nestěžoval. Potřeboval jsem, aby moje přihláška na vysokou vypadala co nejlépe, tudíž jsem se musel snažit, zvlášť když jsem byl teď v téhle díře a škole, kterou nikdo neznal.
"Doučování z matiky?" zopakovala po mě. "Co takhle v pátek po škole? Mohli by jsme pak jít rovnou společně do Stodoly. Bude tam ta akce." navrhla, načež se zamračila a podívala se na svoje rameno. "Au." řekla dotčeně.
"Dobrý?" zeptal jsem se jí.
"Jo, jenom na mě něco spadlo z toho pitomýho stromu." pronesla, během čeho dávala důraz na každé slovo a dělala delší odmlky, než by měla. Potom se dokonce podívala i nad sebe, ale nakonec zase upřela pohled na mě. "Tak co teda na to říkáš?" položila otázku a tázavě se na mě podívala.
"Ehm, dobře." pronesl jsem, a pak si upravil své brýle, což bylo už automatické. "Tak v pátek po škole půjdem ke mně, a pak do Stodoly." řekl jsem, jelikož se mi najednou představa pátečního večeru stráveného jinak než v mém pokoji líbila.
