Kousek tvého světa [HP]

2. Ten oheň zářil zeleně

V autě panovala dusná atmosféra. Vernon poněkud křečovitě svíral volant, Petunie se nervózně ošívala. Sezení vedle Hestie se jí protivilo, tak se snažila přimáčknout co nejvíce ke dveřím. Dudleyho rozložité pozadí na druhé straně vozidla však způsobovalo, že černovlasá čarodějka už tak zabírala i část jejího sedadla. Dedalus na místě spolujezdce se dvakrát pokusil navázat konverzaci, po opakovaném neúspěchu se vzdal a uchýlil se jen k nejnutnějším poznámkám ohledně směru jejich trasy. Monotónní hučení motoru doprovázelo jeden z omšelých hitů od jisté švédské skupiny, tiše vyhrávající z rádia.

Dudley se o hudbu nikdy nezajímal. Existovaly zábavnější věci, které mohl dělat, ať už to bylo sledování televize, hraní počítačových her, nebo třeba zírání do přeplněné lednice, ve které ve skutečnosti nikdy nebylo nic k jídlu.

Sezení v tiché společnosti však k zábavným věcem rozhodně nepatřilo. Dudley teď mlčky sledoval stromy a potemnělou krajinu, míhající se za oknem. Snažil se vnímat tu hudbu, pochopit, co na tom lidé vidí. Nedařilo se mu to. Text mu nic neříkal. O lásce, o přátelství, o válce. O věcech, které nikdy nechápal. Myslel si ale své. Lásku přeci už poznal, ač neopětovanou, přátele měl také - a copak bylo větších válek než těch, které vedli se spolužáky na škole? Tak proč tedy tu píseň z rádia nechápal? Chyba musela být v textu nebo ve zpěvácích, jinak to nebylo možné.

Netušil, že všechno, co dosud znal, bylo oproti tomu, co se zpěvačka snažila vyjádřit, pouze povrchní. Netušil, že tu pravou lásku, přátelství a válku zatím neměl šanci zažít. Netušil ale ani to, že jeho procitnutí se dlouhými kroky přibližovalo. Že jeho bezstarostné dětství, které už stihli nalomit mozkomorové a odmítnutí od dívky jeho srdce, zachvilku nenávratně odletí jako chmýří z pampelišky. A co by ho už vůbec nenapadlo - že za nějakou dobu uslyší tuhle píseň z rádia vyhrávat znovu - a pak ji konečně pochopí.

Dedalusova hlava trhavým pohybem klesla dopředu. Vernon za volantem znervózněl, protože se blížili ke křižovatce a on neznal směr, neodvažoval se však kouzelníka oslovit. Hestia naštěstí měla oči otevřené. Naklonila se z prostředního sedadla dopředu a šťouchla do svého kolegy. „Hlídáš směr?" vybafla na něj.

Křižovatka byla stále blíž.

Kouzelník zděšeně nadskočil. Zamrkal a pokusil se rychle zorientovat. „Doprava!" vypískl na poslední možnou chvíli.

Vernon neměl už čas dát blinkr. Prudce otočil volantem. Petunie zděšeně vyjekla, když se zezadu ozvalo skřípání pneumatik a tříštění skla.

Jakmile vyprchal okamžik leknutí, Dudley se otočil. Chvilku trvalo, než si uvědomil, že vozidlo, které za nimi jelo už pár mil, právě narazilo do protijedoucího kabrioletu. Jedno z aut se převrátilo na bok a během pár vteřin se objevily plameny.

I na situaci, která byla sama o sobě dost děsivá, však bylo něco strašlivě špatně.

Ten oheň zářil zeleně.

„Sledovali nás!" zaječela Hestia. Ona i Dedalus vmžiku drželi v rukách hůlky. Než se mudlovské osazenstvo automobilu stihlo rozkoukat, pár metrů před nimi se zničehonic zjevila postava v černé kápi.

Všechno se to semlelo strašně rychle. Z Dedalusovy hůlky vystřelil paprsek nažloutlého světla. Prorazil část čelního skla, jeho silou se naštěstí střepy rozletěly ven. Kletba odhodila neznámého do křoví. Vernon instinktivně dupl na plyn, auto se neuvěřitelnou rychlostí řítilo pryč od místa bouračky. Petunie ječela, Dudley měl sucho v krku a nebyl schopen racionálně přemýšlet, natož snad něco říct. Bylo jen otázkou několika vteřin, kdy dojedou k zatáčce, kterou otec nebude v plné rychlosti schopen vybrat.

Na okamžik se auto ocitlo ve vzduchu. Kdyby Hestia nebyla cvičená bystrozorka se skvělými reflexy a na poslední chvíli dopad nezpomalila, nejspíš by dopadli ještě mnohem hůř než kabriolet předtím na křižovatce. Takhle jen poměrně měkce dopadli na zem pod nízkou stráňkou, kterou předtím prakticky přeletěli.

Dudleyho srdce se zběsile rozbušilo, když matčin jekot náhle utichl. Značně se mu ulevilo, jakmile si uvědomil, že šlo jen o kouzlo od Hestie. Jindy by při pomyšlení na magii umíral strachy, teď to bylo to nejmenší zlo.

„Setřásli jsme je?" zeptala se šeptem Hestie. „Nemají posily?"

„Nemyslím si," zamumlal Dedalus. „Teď se soustředí spíš na přesun Harryho, pochybuju, že by na naše chycení vynaložili nějaké větší síly." Nachvíli se odmlčel. „Kdybych neusnul... ti mudlové... nemuseli zemřít."

„Pak by ovšem pravděpodobně napadli nás všechny, sotva bychom vystoupili z auta," namítla Hestie. „Dedalusi, nezabili jsme je my. Ani jsme je nepředhodili na smrt v domnění, že jejich oběť bude menší zlo. Byla to nehoda. A je válka. Víš kolik takových bylo - a kolik ještě bude? Nechci to zlehčovat, ale vážně teď není čas se tím zabývat. Za sedm minut se aktivuje přenášedlo."

Dedalus kývl, ač vypadal stále sklesle. „Bude lepší, když zůstaneme v autě. Může to být past. Možná čekají venku a doufají, že vylezeme."

„Jsi si jistý?" zapochybovala Hestie. „Nebylo by lepší se jít schovat? Možná nás teprve najdou a pak hned zaútočí."

Dedalus se na ni otočil. I ve tmě, která kolem nich panovala, bylo vidět, jak je bledý.

„A co když otevřeme dveře a padneme do zajetí dřív, než se stačíme rozkoukat? Kdyby zaútočili na auto, pravděpodobně by ho zničili a nás tak na místě zabili, ale o to oni nestojí. Chtějí informace. Zůstaneme tady a budeme zticha. Tak máme největší šanci se odsud dostat."

Nikdo už nic nenamítal. Vernon seděl za volantem jako v tranzu, Petunie se zoufale držela za krk a marně se snažila dostat ze sebe alespoň zasténání. Dudley se pokoušel zpracovat to, co se tu právě stalo. Ačkoliv právě zažil nejdivočejší jízdu ve svém životě a poprvé zakusil pachuť nedobrovolného letu, ze všeho nejvíc mu však mysl prožíral zelený oheň.

Musel několikrát nasucho polknout, než se mu podařilo dostat ze sebe skřípavým hlasem co nejstručnější otázku. „Proč zelená?"

„Magie," odpověděla stroze Hestie.

„Ta nejčernější," zamumlal potichu Dedalus. Dudley usoudil, že bude lepší se už neptat.

Ticho, které nastalo poté, protrhla po nekonečně útrpných několika minutách černovlasá čarodějka. Vytáhla ze svého batohu starou otrhanou knihu, na jejímž zaprášeném povrchu se dal přečíst vybledlý nápis Úvod do přeměňování.

„Snad vám nemusím vysvětlovat, že kdo se teď nebude držet mých pokynů, zůstane tady sám jako ten nejsnazší terč pro Smrtijedy. Viděli jste co dokážou. Nebudou na vás brát žádné ohledy. Vytáhnou z vás všechno co víte i nevíte, čímž pro ně ztratíte veškerou hodnotu - a pak je budete prosit o smrt na kolenou, to mi věřte. A teď ruce na přenášedlo," zavelela rázně. Dudley se nenechal dvakrát prosit, dokonce i jeho rodiče překonali strach a zvolili cestu menšího zla.

„Je čas," zachroptěl Dedalus. „Tři... dva... jedna..."

A svět se obrátil vzhůru nohama.

...

Tak jsem se konečně dohrabala k dopsání další kapitoly. Nemám žádnou betaci ani korekci, takže jestli v ní někdo najde nedostatky, kterých tam určitě bude nespočet, určitě budu ráda, když mě upozorní :) Četla jsem ji po sobě hodněkrát, ale čím víc to čtu, tím mám větší tendence něco opravovat a připisovat, takže z toho pak vzniká chaotický chumel :D

Plánovala jsem tuhle kapitolu napsat delší, ale usoudila jsem, že bude lepší nechávat kapitoly kratší, protože jinak bych se asi nikdy nedostala k vydávání :D Tak snad se líbilo :)

Lily