Kousek tvého světa [HP]

6. Myslánka, část první

„Prváci! Všichni prváci za mnou? Eště nějakej prvák? Prváci sem," halekal kdosi. Dudley ve tmě, která na vlakové stanici panovala, toho člověka neviděl, ale přesto mu běhal mráz po zádech. Byl si jistý, že ten hlas už někde slyšel.

Když mu Hestie vysvětlovala, jak myslánka funguje, doporučovala mu, aby se držel u ní. Šlo o její vzpomínky a kdyby se příliš vzdálil, nic by neviděl. Jenže držet krok s jedenáctiletou Hestií nebylo o moc jednodušší než s tou třiadvacetiletou - možná právě naopak.

Ačkoliv věděl, že se nemusí bát se lidí ve vzpomínkách dotknout, instinktivně se snažil promotat mezi nimi a neztratit černovlásku z očí. Až když se malá Hestie zastavila přímo před tím mužem, Dudley k němu vzhlédl taky - a krev mu okamžitě ztuhla v žilách.

Byl to on. Ten samý obr, co mu před šesti lety přičaroval prasečí ocásek.

Dudley rychle o několik kroků zacouval, ale nevybalancoval to a přepadl dozadu přímo do davu jedenáctiletých dětí. Už už chtěl začít vysvětlovat, co se stalo, než mu došlo, že ho stejně nevidí. Rychle se vyškrábal na nohy a ještě jednou se podezřívavě rozhlédl kolem sebe, jestli se mu někdo náhodou nezačal smát - Hestie ale měla pravdu, pro ně neexistoval.

Povzdychl si a srovnal krok s prváky. Vyšli z lehce osvětlené vlakové stanice - a jediné světlo, podle kterého se teď mohli orientovat, vycházelo z obrovy lucerny. Na to, jaký šum byl ještě u vlaku, teď byly všechny děti podezřele zticha. Dudley netušil, jestli ta úzkost, která mu svírala žaludek, byla taky součástí vzpomínky - nebo jestli se prostě jen bál.

„Tady je tma jak v prdeli," ozvalo se zezadu. Znělo to, že kluk, který tu větu pronesl, se snažil šeptat, ale moc mu to nešlo - a v tom tichu okolo to slyšel celý dav. Několik dětí se zasmálo a Dudley se taky musel tiše uchechtnout.

„Drž čumák," ozval se další hlas. Drobná zrzka, vedle které Dudley šel, zafuněla ve snaze schovat smích do rukávu a v očích jí přitom jiskřilo. Vlastně vypadala jako jediný člověk, který tu nebyl ani trochu nervózní.

„Notak, děcka, chovejte se slušně," napomenul je obr. „Zachvilku už uvidíte Bradavice."

Cestička se stočila doprava - a jen o pár okamžiků později se před nimi rozprostřel dechberoucí výjev. V davu to opět zašumělo.

Rozlehlé jezero před nimi hučelo, jak vlny ve větru narážely do břehů. V dálce za ním se tyčil hrad a světla ze všech jeho věžiček a oken se odrážela na vodní hladině. Dudley na Bradavice chvilku jen ohromeně zíral, když se ale po několika vteřinách chtěl přesunout k loďkám, kam se hrnul i zbytek davu, vzpomínka začala slábnout.

Teď se před ním rozevřely mohutné dveře a místo jezera před sebou viděl obří síň. Jestli si myslel, že pohled na hrad zvenčí byl ohromující, tohle to ještě několikanásobně překonalo. Nad čtyřmi dlouhými stoly se vznášely snad tisíce svíček a strop... byl tam vůbec? Vypadalo to téměř jako kdyby místo na něj hleděl rovnou na noční nebe.

V davu jedenáctiletých dětí, kde všechny solidně převyšoval, se Dudley necítil úplně dobře, takže měl v plánu zůstat stát u vchodu - jakmile se však Hestie se zbytkem prváků vzdálila, síň se pomalu zahalila do bílé mlhy. Až po chvilce Dudleymu došlo, že to nebyl záměr - jasně že si nemohl chodit kam chtěl, když šlo jen o její vzpomínku. Rychle tedy skupinu doběhl - právě včas aby viděl, jak si drobná blonďatá dívka nasazuje na hlavu starý a ošuntělý klobouk. Než se stihl zamyslet nad tím, jak to funguje...