Clarke&Clavier - Pro(v)dáno/Cz - 1D story

Michelle - Rukavice a kopačka

Opravdu mě nenapadá, jaké kolosální plány se mnou můžou ty sudičky mít, takže jen tak odevzdaně bloumám po sálu. Někteří na sebe nadšeně vykřikují různé názvy zeleniny, květin, aktivit a podobně, vzhledem k tomu, že žádný muž kopačky nevolá, vydám se k baru.

Všimnu si Emily, co si pobaveně měří jednotlivé nadšence a přidám se k ní. „Žádny boxer na obzoru?“

„Ne, asi mají strach,“ zašklebí se.

„Nejradši bych šla domů, nějak se nemůžu dostat do nálady,“ povzdechnu si.

„Hlavně moc nepij, zítra jdeme do práce.“

„Neboj se.“

Asi o 15 minut později se k nám přihrnou dva, jak jen to říct slušně, podivíni.

„My jsme rukavice a kopačka, woe, co vy krásky, nehledáme náhodou vás dvě, woe?“

„To asi ne, my jsme žvýkačka a deodorant, to asi neznáte,“ řekne pohotově Emily. Má pravdu, jsou poněkud, neupravení, táhne z nich skotská a smrdí po trávě. Divím se, že je sem vůbec pustili, když se na ně však pozorněji zadívám, identifikuji je, jsou synové podnikatelů, trefa, proto jsou tady. Naštěstí jim naše odpověď stačí a odkolíbají se pryč.

„Tak to bylo o fous, myslím, že si nás zachránila,“ obrátím se k Ems.

„Jen si to představ, woe,“ zašklebí se. Musím se přidat k jejímu smíchu, jelikož jsem už „nápadníky“ vyčerpaly, přesuneme se s láhví vína ke stolu, kde se tváříme zúčastněně. Když se Emily vydá k baru pro druhou láhev, přitočí se k našemu stolu Harry.

„Ahoj, kopačko,“ mrkne na mě.

„Ale, jak víš, co mám za obrázek?“

„Mám své zdroje, škoda, já jsem květák. A nějak se mi nedaří najít druhý květák, jako banán bych to vyhrál, ta banánová holka nevypadala marně, smůla no, ale když jsem vás dvě viděl, jak tu sedíte osamoceně, tak jsem to vzdal a jdu k vám,“ šklebí se, má už lehce alkoholově natankováno.

„Jasně, alespoň to nebude vypadat tak nápadně, než když by tady seděly dvě holky.“

„Škoda, že je Ems ségra, mohli jsme večer zakončit nějak aktivně,“ směje se. Vykulím oči a pak vyprsknu víno, štěstí, že nesedí hned naproti.

Přidá se k mému smíchu: „Myslel jsem, jít si skočit, jako tančit. Co si myslela ty, sprosťando?“

„To by, ale nevadilo, že je Ems ségra,“ škytám smíchy, nevím proč, nějak se nemůžu přestat smát.

„Dostala si mě, á, už si tady, s přídělem,“ obrátí se na Emily, která se právě vrátila.

„Čemu se vy dva tak smějete?“ zeptá se nechápavě.

„Lituju, že nejsem banán,“ zachrochtá Harry do svého pití.

Já vyprsknu smíchy a Emily vykulí oči: „Cože?“

„No, nejsem banán.“

Emily se podívá na jeho kartičku: „Vždyť si květák.“  Pustíme se do druhé lahve vína a náramně dobře se bavíme, hlavně Harryho hláškám se musíme pořád smát. V podnapilém stavu je vyloženě k popukání. Dá se říct, že ačkoliv se snažíme být jako myšky, jsme rozhodně nejhlučnějším stolem v celém sálu.

Obzvlášť při Harryho líčení objevování Ameriky si nestíhám utírat slzy smíchu. Jeho historka o tom, jak se vydával za mima v němém divadle, protože se mu hrozně líbila jedna holka, co milovala mimy, a byl nucen vystoupit před celým městem, nás málem pošle pod stůl.

„Vidím, že je tu zábava v plném proudu,“ prohlásí Niall, který se zničehonic objeví.

„Kde máš svou pexesovou polovičku?“ zeptá se ho Emily.

„Dneska jsem tu jen proto, že to chtěla moje teta, pexeso rozhodně není moje oblíbená hra. A co vaše polovičky?“

„Já ji nenašel a Emily s Michelle se rozhodly zapřít. Prý to bylo tragické. Jinak já jsem Harry,“ napřáhne k němu ruku.

„Niall, těší mě. Tak hlavně, že jste se našli alespoň takhle,“ obrátí se tázavě k Emily, zřejmě čeká na vysvětlení, co je vlastně Harry zač.

„To jo, s Ems se známe už 25 let,“ šklebí se Harry.

„No jo, ať žije sourozenecká láska. Já jsem Michelle,“ rozhodnu se do toho vložit. Na Niallově tváři je vidět úleva, Emily se na mě zašklebí.

„Okamžitě mi vysvětlete, jak je možné, že si Mark, Tom, Leslie a Mellisa u vchodu stěžují, že nenašli své protějšky a vy si tady sedíte, smějete se a pijete!“ vybafne na nás Vivenne, jen úlekem nadskočíme.

„Rozhodli jsme se změnit pravidla, Viv,“ vykouzlí Harry jeden ze svých úsměvů.

„To vás nikoho neomlouvá, kazíte mi tady večer,“ prská Vivienne na všechny strany.

„Zdá se, že se oni našli vzájemně, Viv, však se podívej,“ vloží se do toho Emily.

„Tohle bude mít ještě dohru, to si teda pište, Elizabeth to řeknu, Michelle, aby tvoje matka věděla, že se nehodláš zapojovat, to, že tě Louis nechal, tě neomlouvá, Harolde, máš štěstí, že tvoje matka je v New Yorku, ale svými úsměvy to nevyžehlíš, Nialle, Rosemary bude zklamaná a Emily, jak si chceš najít dobrého muže, když si tak hrozně nespolečenská, znáš muže, který chce mít ženu, která je větší chlap než on?“

„Tvůj manžel je s tebou už 30 let a zdá se, že mu to nevadí,“ opáčí Emily s naprostým klidem. Vivenne vydá jakýsi zvuk, který se nedá identifikovat a odejde.

„Tak to bylo drsný,“ poznamená Harry.

„Nezměníme lokál?“ zeptá se Niall.

„Radši bych měla jít domů, zítra je práce,“ řeknu, ne že bych byla tak ospalá, ale poznámka o Louisovi mě ranila, zkazila mi náladu.

„Půjdu taky spát, ale vy dva se klidně bavte,“ řekne Emily. Oba dva se tváří zklamaně, ještě chvíli nás přemlouvají, ale když zjistí, že to nemá cenu, tak to vzdají a vyrazí sami, překvapí mě, jak náramně si padli do noty, pařím, paříš, paříme. Jediné, co je šlechtí, je, že nám zavolali taxi.