Weirdo |Shortstory|

3.

"Není to správné," povzdechl si Flint už po několikáté.
Byl večer a stmívalo se, zatímco dva kluci si přišli pro své převleky do skladu divadla.
Tobias se na něj zdeptaně otočil.
"A to strčení v parku bylo snad správné? Ty máš dneska o správnosti co povídat."
Flint radši nespokojeně změnil téma.
"Jaká vlastně je? A kam jste šli?"
Samozřejmě že myslel Bebe.
Tobias mu sice předtím řekl o deštníku, ale zbytek vynechal.
"Šli jsme na vyhlídku. Věděl jsi, že Bebe je náhodou hrozně zajímavej člověk?" ohradil se Tobias a procházel mezi všemožnými kostýmy. Byly pečlivě poskládané na ramínkách v řadě. Kluci se jimi už nějaký čas probírali.
"Bebe?" odfrkl si, "tak jí říkáš?"
Tobias přisvědčil.
Flintovi se to ale nezdálo.
"To jako... podle Bebe Rexhy?"
"Ne, prý podle Bebe sušenky."
"Cože?" nevydržel to Flint a začal hýkat smíchy.
"Nech toho," okřikl ho Tobias, "vždyť jí ani neznáš!"
Jenže Flint jen tak nepřestal.
Tobias si trochu vyčítal, že mu to vůbec všechno řekl. Teď přece Bebe soudí stejně jako ostatní.
Bylo mu Bebe líto. Možná že proto, že ji opravdu měl rád.

"Tady jsou!" vykřikl najednou Flint a vytrhl tak Tobiase z jeho myšlenek. V ruce třímal dva neandrtálské převleky.
Divné na tom bylo, že Flint přebíral už prohlédnutá ramínka po Tobiasovi.
"Kámo, tys to úplně přešel," nevěřícně kroutil Flint hlavou, zatímco si prohlížel neandrtálské kostýmy, co právě objevil, "to sis jich nevšiml?"
Nad tím Tobias potřásl hlavou. Sám nevěděl, co s ním je. Normálně se na takové věci soustředil na sto procent, zvlášť když něco "kradl". Teď tomu každopádně bylo jinak a Tobias se nemohl zbavit pocitu, že v tom má nějak prsty ta zrzavá podivínka se žlutým deštníkem.
****

Ráno na sebe hodil převlek neandrtálce. Skládal se z kožešinové vestičky, okousaného pásku a nějakého roští místo kalhot. V duchu se modlil, aby mu to při cestě nespadlo, nakonec si pro jistotu vzal spodky.
Ostatní oblečení neboli černé džíny a pruhované triko zmáčkl do batohu, že si to ve škole převlékne. Jak se totiž pamatoval, dohoda byla taková, že šlo jen o cestu do školy. Nikoliv o celý den strávený v obleku neandrtálce.
Ještě než se vydal na cestu, přemýšlel, zda to Flint doopravdy splní. Mohl by to zase jen předstírat, úplně se na to vykašlat. A nebo dnes vůbec nepřijít. Rozhodl se, že dnes pojede trochu dřív, aby Flinta viděl na vlastní oči.

Zabouchl domovní dveře a rozhlédl se kolem sebe, zda na něj někdo nekouká. V celé ulici však nikdo nebyl.
Trochu přidal do kroku, zatímco míjel svou sousedku Annabethu, nutno podotknout že se tvářila velmi přísně. V tu chvíli by se Tobias nejradši propadl do země. Opravdu mu nešlo hlavou, jak Bebe tohle může každý den zvládat. Ty nechápavé pohledy všech lidí okolo. Úplně je z nich cítit, co si o tobě myslí.
"My o vlku," řekl si pro sebe nevěřícně. Uviděl totiž, jak z postraní uličky vychází Bebe.

Dnes měla vlasy zapletené do dvou copů, každý však logicky úplně jinak dlouhý. Volné trikové šaty v barvě jarní trávy. Zase nosila ty svoje pruhované podkolenky a rozdrbané staré tenisky. Jo, a taky ten její deštník.
Její pihovatá tvář se začala usmívat, jen co Tobiase spatřila.

"Ahoj Bebe," pozdravil ji tónem, jako by ji dlouho neviděl.
"Ahoj Tobiasi," pozdravila ho tónem, jako by ho dlouho neviděla.
"Hezký převlek," pochválila mu ho. Úplně vážně bez jediné stopy výsměchu.
"Díky, tvůj taky," usmál se Tobias.

Ruku v ruce míjeli čím dál více lidí na ulicích. Někdo se smál, jiní si něco nechápavě šeptali a ukazovali na ně, někdo by je vraždil pohledem, pár lidí si je nenápadně fotilo. Každý se zkrátka choval jinak. Každý přijímal výstřednost jinak.
V různých očích to byli různí lidé. Blázni. Debilové. Odvážlivci. Vtipálci. Chudáci. Herci. Pár. A nebo prostě Pipi dlouhá punčocha a neandrtálec.

Tobias se ve společnosti Bebe buhvíproč cítil dobře. Ta podivná rusovláska ho svou přítomností nějak uklidňovala. Nic si nedělala z těch posmívajících se lidí. Bylo jí to úplně jedno. A ona nejen že je ignorovala. Ona se jim smála. Nahlas se jim smála do obličeje a bylo jí z toho natolik veselo, že na kolemjdoucích to zanechalo nechápavé pohledy.

Tobias byl stejnětak zmaten. Doufal, že to jednou pochopí. Doufal, že jednoho dne přijde na kloub celé Bebeině osobnosti. Bral ji tak trochu jako nevyřešitelnou šifru. I přesto ale dál doufal.