Pro Alici Oreally, Elysejský klíč

Pro Alici

Elysejský klíč a láska
Takže narovinu:
Potkala jsem Lucii, díky ní přečetla Elysejský klíč.
A začaly se dít podivné věci...
A přišla tma. Černočerná tma. A po ni přišlo prozření, neskutečně silné, nabité emocemi, křik, pláč, zoufalství, touha, naplnění, prázdnota. Mávalo to se mnou jako s lodí na rozbouřeném oceánu. Bylo to strašné. Tolik, tolik bolesti, tolik otázek, tolik citů, tolik nevysvětlitelných situací, tolik radosti, jeden cit převálcovával druhý, to nejde popsat. Byl to strašný, strašný hurikán.
Když na to nyní vzpomínám, už se usměju, ale tehdá to byl šok. Uvědomila jsem si, jak jsem prázdně žila, práce, děti, rodina, nákupy, úklid, vaření...a stále dokola. Jistě, neříkám, že jsem byla nešťastná, to ne, jen prázdná. Prázdná nádoba, kterou potom ale někdo otevřel, sejmul z hrdla starý, nepěkný korek a dovolil lahev zase naplnit. Naplnit pochopením, láskou, bolestí, sebepokáním, touhou . Nelze si krásně žít bez negativních emocí, tak, jako k životu patří láska, sedí hned vedle i nenávist a bolest. Tak už je to v životě nastaveno, to je stará známá věc.
Díky bohu za přečtení Klíče. Oči se otevřely, hnědá se změnila na čokoládovou. Řasy se zachvěly, bolest svírala. První má otázka: Může, dokáže obyčejný smrtelník takto milovat? Tak milovat, že bez jakéhokoli zaváhání okamžitě pro druhého zemře? Je to možné v tomto světě, kde nyní žiju? Je někdo schopen tak obrovského daru?
Já myslím že ne, pořád jsme obyčejní, klopýtající lidé, ale chtě nechtě, máme sami sebe velmi, velmi rádi. Jistě, pro člověka, kterého milujeme, uděláme opravdu mnoho. Ale nemyslím, kdyby stál muž na hranici, že by si s ním milující žena vyměnila místo, okamžitě, teď hned, bez zaváhání. Ne. Myslela by na děti, rodinu, bolest a strach by se ji lepil na patro. Neudělala by to, ne kdepak. Vím to, i přes city, čisté...neudělala by to.
To, o čem píši a co mne tak neskutečně fascinuje je oddaná láska, kterou cítili dva muži k sobě. Jeden druhého tak miloval, že při čtení onoho příběhu jste plakali, cítili intenzitu všeho, z písmen na vás doslova kypěla láska s bolestí tak ohromující, že jste zapomněli dýchat. Zapomněli jste jíst, zapomněli jste na čas. Ach ano, tak fantastická ona láska a příběh je. Strhne vás jako proud, jako láva pryštící ze sopky. A nezastaví. Když si myslíte, že už jste na konci, znovu přijde druhý proud, podtrhne nohy a vy letíte dál, zmítaní pocitem lásky, pocitem touhy, bolesti a ZÁVISTI. Ohromné, bující závisti - Chci to taky, chci to cítit, chci to prožít...je to možné? A pak zase návrat do reality, ano, ano děti, rodina práce a čtete dál, znovu, ještě, prosím víc. Den splýval se dnem, noc s nocí. Nevím, nepočítala jsem...četla jsem, vtáhlo mně to. Neskutečné. Trvalo to týden.
A pak jste na konci příběhu. Je to dobrý konec.. Láska je dobrá. Všechno je dobré. Ze sopky se valí už jen dým. Vstřebáváte...dýcháte. Usmíváte se. A slzy...jedna za druhou stékají, cítíte bolest oněch dvou mužů, kteří se tak milovali, a nebáli se zemřít a trpět jeden pro druhého. Je normální, že se člověk bojí bolesti, je normální, že se nechcete nechat týrat a trápit, ale oni šli, společně, ruku v ruce, srdce v srdci. Šli dál, spolu, až tam, kde kvetou hořepníčky.
A nastává realita. Ze tmy se objevují první náznaky života, světla. Nádech, výdech. Bude to dobré. Bude to zase dobré. První úponky. Naděje.
Otočím hlavu vpravo, vlevo. Všechno divně bolí, pálí a svírá. Toužím, chci, chci něco...Nevím, co je to, je to moc intenzivní, nedá se to popsat. A druhý den přichází uvědomění. Nemohu míti lásku jako tito dva hrdinové, bohové. Nemohu, to není v lidském chápání. Ale mohu lásku dávat, rozdávat. Horkými dlaněmi, úsměvy, pohlazením. Nejen doma, manželovi, rodině, ale i díky tomu, že mám práci - tam teprve mohu dávat lásku. Dlaně hoří, berte, je ji dostatek.
Úsměv. Přišel sám od sebe. A pak pláč. Dlouho, dlouho jsem plakala, dodnes nevím proč. Bylo mi lehce, sladce a příjemně. Pochopila jsem smysl života a smysl lásky. A to mi bude 37, vcelku pozdě, no nebudu bazírovat na číslech, hlavně že to přišlo.
A bylo toho mnohem, mnohem víc. Pochopila jsem svého muže, jeho pohled, jeho sílu a lásku, pochopila jsem jeho tělo, jeho vůni, poznávám každý jeho kousek kůže, všechny vrásky, všechny pihy. Pochopila jsem opravdový smysl rodiny, mé poslání matky, vděk za každý úsměv dětí. Ó ano, a v práci to teprve začal ten správný kolotoč citů. Přišly obrovské dávky empatie, jako bych si je píchala do žil jako drogu, chtěla jsem víc a víc. A naproti tomu jako by to sám osud chtěl, pacienti se sami nechali opečovávat, nebránili se, jako by to čekali, kde jsi sestro...
Počítala autorka, co s lidmi její příběh udělá, tušila to? Já si myslím že ano, že to chtěla, změnit lidi, učit lásce a naučit je pochopení a prozření.
A tak si chodím po světě, mé oči a srdce jasnější, jdu za tím, co chci. Chci rozdávat lásku, úsměvy, pochopení a dle mých možností a schopností pomáhat. A nechci za to nic. Vůbec nic. Pokud něco získám, budu vděčná - zkušenosti, pochvala, ocenění. Touha být lepší.
Láska. Nejmocnější kouzlo ze všech.
Děkuji Alice.