Táborové léto

34: Who I am

Zvolna jsem otevřela oči a párkrát za sebou ještě zamrkala. První, co jsem spatřila, byla jen bílá barva. Později jsem rozpoznala bílou místnost, v níž se nacházela postel, na které jsem já ležela. Následně jsem si všimla, že mám obvázanou pravou ruku. Neměla jsem ani zdání, jak jsem se sem dostala. Proč jsem tady byla? Kvůli zraněné ruce?

Nedokázala jsem si vybavit žádný rozumný důvod. Mé tělo bylo jako smyslů zbavené a z mé hlavy, jako by se vytratily všechny informace, které v ní kdy byly. Ať už jsem pátrala v myšlenkách hluboko nebo ne, žila v nich velká prázdnota. To rozsáhlé ticho mi nahánělo strach.

Najednou jsem zaslechla hlasy, které se ozývaly za dveřmi. Znovu jsem zavřela oči a předstírala, že spím. Dveře zavrzaly, takže někdo vešel dovnitř. ,,Co se stalo?" Rozpoznala jsem ženský a roztřesený hlas. Žena byla nejspíše v šoku a já si zkoušela někam zařadit její hlas. Byl mi však naprosto cizí.

,,Utrpěla silnou ránu do hlavy, což nemusí skončit dobře. Abychom však vyhodnotili její stav, musíme počkat, až se probudí. Teď Vám nemohu nic říct, ale možnost, kterou jsem předtím zmínil, není moc pravděpodobná. Stává se to jen zřídka," pronesl někdo mnohem hlubším hlasem. První osobou byla žena a druhou muž.

Rozhodla jsem se na ně podívat a vážně jsem se nemýlila. Můj odhad byl správný, protože zde stála vystrašená žena s mladým mužem, který byl oblečený v bílém plášti. To musel být jistě lékař. Zničehonic si všiml, že už nespím a ihned na to upozornil svou společnici.

,,Ellie!" Žena vydechla úlevou. Nebyla jsem si jistá, kdo je Ellie, ale při vyslovení toho dívčího jména se dívala jen na mě. Pootevřela jsem ústa, ale pravdou bylo, že jsem vůbec nevěděla, co mám říct. ,,Jak je ti?"

,,Kdo jste?" položila jsem jí otázku, která šokovala nejen ji, ale i lékaře. Řekla jsem něco špatně? Možná ano, protože jsem se o tu paní začínala strachovat. Má otázka ji tak zaskočila, že na mě zůstala zírat s otevřenou pusou dokořán a doktor ji musel vzít za paži a usadit do menšího křesla u postele.

,,Ellie," Znovu padlo jméno, které jsem už jednou slyšela. ,,já jsem Gavin Bryson, tvůj ošetřující lékař. Víš, jak se jmenuješ?" zeptal se mě opatrně Gavin a započal se mnou rozhovor. Chtěla jsem se mu na oplátku taktéž představit, jenže jsem si za boha nemohla vzpomenout na své jméno. Jak jsem ho jen mohla zapomenout?

,,Nemám tušení, kdo jsem," chytila jsem se za hlavu a myslela si, že mi to třeba trochu pomůže a já budu schopná říct doktorovi své jméno. Místo toho jsem však na svém čele nahmatala obvaz, jímž jsem měla obvázanou hlavu. Žena vyskočila z křesla a propukla v pláč. Nechtěla jsem, aby brečela, protože to vypadalo, jako by za její slzy byla zodpovědná má, nic netušící, maličkost.

Lékař se k ní otočil a pokoušel se jí ukonejšit. ,,Je důležité zachovat klid, paní Andrewsová. Někdy je to pouze chvilkové a pacient si vše vybaví," vysvětlil jí a ona si kapesníkem setřela slzy. Následně věnoval svou pozornost znovu mně. ,,Ellie Parkerová, to je tvé jméno a je ti šestnáct let," řekl pomalu a srozumitelně, na což jsem přikývla a snažila si to zapamatovat.

,,Já jsem Yolanda, vedoucí tábora, na který tě toto léto přivezli tvoji rodiče," oznámila mi ta žena. Nevěděla jsem, zda jí mám věřit. Jak jsem mohla vědět, že mi přímo do očí právě teď nelže? Byla pro mě člověk, kterého jsem viděla poprvé v životě. Ani jsem si nevzpomínala na to, že bych jela na nějaký tábor. Celý svůj život jsem měla v husté mlze.

,,Vím, že jsi teď jistě zmatená. Tolik informací najednou, ale nemusíš se ničeho bát. Uhodila jsi se do hlavy, ale nyní jsi v nemocnici, kde se o tebe postaráme, dobře?" Doktor se na mě pousmál a já jsem mu zvláštním způsobem věřila. Byla jsem si prostě jistá, že je ke mně upřímný.

,,Dobře," nasucho jsem polkla a do pokoje zrovna vešla zdravotní sestřička. Ihned mi nabídla sklenici vody, kterou jsem od ní bez sebemenšího zaváhání přijala.

,,Odpočiň si, Ellie," přikázal mi a opustil nemocniční lůžko, společně s Yoladnou. Zůstala zde jen sestra, která si však zabrala malý prostor za sklem, odkud na mě měla dobrý výhled a kde měla i pracovní stůl s počítačem. Byla jsem sledována, což se mi moc nelíbilo. Tušila jsem ale, že nemám moc na výběr.

Nicméně zdi byli tenčí, než jsem si myslela a všimla jsem si, že nechali dveře lehce pootevřené. I kdybych je nechtěla poslouchat, stejně bych něco málo slyšela. Jenže mě jejich konverzace strašně zajímala, a tak jsem se na ni plně soustředila.

,,Musíme provést důkladné lékařské vyšetření, ale k tomu bude potřeba aspoň jeden rodinný příslušník. Nechci vás dopředu strašit, ale amnézii zatím vyloučit nemůžeme. V jejím případě se totiž často jedná o úrazy, tedy pády na hlavu. Mohu Vás upokojit, že tam bývá ztráta paměti dočasná," informoval zatím o mém stavu Yolandu. Informace, které jí předával mi přišly docela osobní a ona podle všeho nebyla z rodiny.

,,Znám se velmi dobře s Ellieniným otcem, ihned se s ním spojím. Prozatím Vám děkuji, pane doktore," Zaslechla jsem od ní a usoudila, že to, co říká, bude asi pravda. Snad by si to nevymyslela.

,,Za Ellie se v průběhu dne zastavím, ale Vy by jste tady zůstat neměla. Ellie k Vám zatím nemá žádnou důvěru, proto by jste se měla vrátit a zítra ráno to můžeme zkusit znovu. Chvíli bude trvat, než se jí paměť vrátí. V nejhorším případě to trvá několik let."

,,Několik let?" zhrozila se Yolanda. Přestala jsem poslouchat a musela si všechny informace urovnat v hlavě. Ztratila jsem paměť, jelikož jsem se udeřila do hlavy. A byla tady možnost, že si několik let života nebudu pamatovat nic ze své minulosti. Byla jsem vůbec dobrý člověk?

Ztráta paměti mohla sama kdykoliv odeznít. Ale co když tady existuje i možnost, že bude trvalá? Žádná léčba nezabere a já budu muset znovu poznávat všechny, které jsem dříve znala dokonale.

V hlavě mi leželo tolik otázek, na které jsem toužila znát odpovědi. Proč jsem se rozhodla jet na tábor, když už mi bylo šestnáct let? Nebyla jsem na něj příliš stará? Našla jsem si tam aspoň nějaké přátelé? Měla jsem sourozence, nebo jsem byla jedináček? Žila jsem s oběma rodiči? Byla jsem do někoho zamilovaná, nebo už jsem měla svou lásku?

Doktor měl pravdu, neměla bych nad vším tak usilovně přemýšlet, měla bych si odpočinout a dopřát ten odpočinek i svému mozku. Až se probudím, vše se jistě vrátí do normálu a já budu moct pokračovat ve svém životě. Aspoň jsem v to doufala.

Promnula jsem si oči a zničehonic zpozorovala cizího kluka, který se drze opíral o rám dveří a sledoval mě. Jeho vlasy měly neobvyklou zrzavou barvu a obličej mu zdobilo spousta pih. Po celou dobu mlčel, možná nevěděl, jak začít. První slovo jsem však nechala na něm, jelikož jsem vůbec nevěděla, kdo to je.

,,Takže ztráta paměti? No, tak to je vážný," uvažoval nahlas. Naklonila jsem hlavu na stranu. ,,Chuck, poznali jsme se na jednom festivalu a ty jsi pak někam zmizela. Včera ses ale zase najednou objevila a způsobila sis malou nehodu," ukázal na mou hlavu.

,,Jak?" zeptala jsem se ho a doufala v to, že mi celou situaci trochu přiblíží.

,,Sám nevím, jak se ti to povedlo. Něco už jsem říkal tomu doktorovi. Jen jsem viděl, jak padáš z kopce. Byla už tma, takže jsi logicky neviděla, že se na zemi válely kameny," Neměla jsem sice jediný důvod mu věřit, ale jednoduše mě napadlo, že by mu dalo hodně práce, vymyslet něco takového.