Změna

9. Překvapení

Vstával jsem v čtyři hodiny ráno. Brečel jsem. když si vezmu, že ještě před rokem byl můj život naprosto normální a úžasný, chce se mi brečet. Nyní jsem rád, že mi ještě kulka neproletěla lebkou. Od té doby co jsem se dnes vzbudil, bych měl být rád, že jsem celý den neustále nebrečel. Ale já rád nebyl. Dnes bych nejradši jen tak ležel v posteli a nic nedělal. No, nemohl jsem. Po asi dvou hodinách mé tělo opravdu potřebovalo sprchu a neodporoval jsem mu. Po sprše jsem si rychle vzal své bílé tenisky a čekal na příjezd mužů z Arias. Snad na vteřinu přesně přijeli v osm hodin. Nasedl jsem do auta a tam mi byla nasazena maska na oči jak bylo domluveno.

Celou cestu se mi chtělo zvracet. Zastavili jsme, předpokládám, že konečně jsme přijeli na to místo, ne že bych se těšil, ale už jsem to chtěl mít za sebou. Nejspíše dva muži mě pevně chytli a někam mě odvedli. Jakmile mé tělo mohlo, okamžitě se posadilo. Sundali mi masku a já jako na povel okamžitě zakřičel. Přede mnou seděl Jonathan! ,,Co tu dělám?" Zeptal jsem se ho po minutě křiku. ,,Nechám tě přemýšlet." Odpověděl. Chvilku mi trvalo než mi to došlo. James mi lhal! Pořád je Iris věrný! Nemohl jsem tomu uvěřit. Ale jedna otázka pořád zbývala. ,,Proč?" Vypadlo z mých úst. ,,Přece nejsem tak vyjímečný abyste mě neustále chtěli do spolku." Pokračoval jsem. ,,Jen dále přemýšlej hochu" význam jeho odpovědi se nezměnil. Ani po šesti minutách jsem na to nedokázal přijít. ,,Má to něco dělat s mou ztracenou sestrou? Máte ji?" Jonathan mi jen naznačil, že ne a po chvilce odešel.

Nechali mě tam celou noc v té malé, temné, chladné místnosti. Křičel jsem, potřeboval jsem se najíst. Po několika hodinách řevu jsem usnul.

Když jsem se vzbudil, byl jsem venku, v parku kde mé oči poprvé spatřily Jonathana. ,,Co to mělo být?" říkal jsem si neustále pro sebe. Mé nohy mě sotva unesly, ale musel jsem odtud jít pryč. Jak to teď budu vysvětlovat matce? Mám už vůbec někomu věřit? Co se mi vlastně stalo a co mi chtěl Jonathan? Tyto otázky pořád ovládaly mé myšlenky