Rozbití

1. kapitola - Caroline

C A R O L I N E

Kdyby mi ještě před půl rokem někdo řekl, že už následující podzim se mi splní sen o vysokoškolském studiu, nepochybně bych se tomu chudákovi ošklivě vysmála.

„Bílé nebo červené?" zakřičí na mě z kuchyně rozjařený hlas mé nejlepší kamarádky a nově i spolubydlící Amari.

„Bílé," odpovím s mnohem menším nadšením, protáhnu si záda a pokračuji ve vybalování. Zbývají mi už jen krabice s oblečením. Pochybovačně porovnávám velikost zrcadlové skříně se zvětšujícími se úhledně poskládanými hromádky. Nemám šanci to tam všechno narvat.

Tenhle rok je plný změn. A já změny nesnáším. Před rokem jsem měla na Chamberllinovu univerzitu nastoupit do prvního ročníku spolu s Amari, poznat nové lidi, najít si přátele, rozhodnout o konkrétním oboru budoucího studia, užívat si studentský život a celkově začít konečně žít tak, jak se na dvacetiletou holku patří. Namísto toho jsem úplně utekla od svého života, odcestovala stovky kilometrů do malého horského městečka, kde jsem strávila rok jako pracovnice dětského tábora a Amari absolvovala první ročník beze mě.

A kdyby bylo po mém, zůstala bych v horách už napořád.

„To nemáš nic trochu barevného?" zhrozí se ve dveřích Amari, sklenky s vínem v ruce. Pokrčím rameny a následuji její pohled. Má pravdu, že velká část mého oblečení je černá, šedá, béžová, krémová, bílá... Žádné výrazné veselé barvy.

„S tím musíme něco udělat," pohrozí mi s úsměvem a podává skleničku na tenké nožce. Usadí se ke mně na zem mezi potrhaný karton a hromádky oblečení.

Amari je mojí kamarádkou už od základní školy, kdy nás rodiče posadili vedle sebe do lavice v první třídě. Je pro mě jako sestra a naše roční odloučení nesla těžce. Koneckonců já také. Ty dvě krátké návštěvy, které za mnou přes léto podnikla, utekly příliš rychle, naštěstí to náš vztah nijak nepoznamenalo. Možná právě naopak. Amari se nemohla dočkat, až mi tu všechno ukáže, vysvětlí, až mě seznámí s profesory i jejími novými přáteli. Přiznám se, že jsem měla (trochu sobecky) vážně strach, že si tu najde lepší kamarádky, které se na ní nevykašlou, a nade mnou zlomí hůl.

Namísto kamarádek si tu ale Amari našla kluka. Když mi o něm psala zamilované zprávy a zásobovala mě jejich společnými zážitky a fotografiemi, příliš mě to nevzrušovalo. Tohle už tu párkrát bylo. Amari je moc krásná, kluci o ni vždy měli zájem. Má černé mikádo, čokoládově hnědé oči a pleť, co po celý rok působí pěkně opáleně. Co se ale klukům na Amari líbí nejvíc, je její postava. Je na holku dost vysoká a má prsa větší, než je obvyklé a také širší boky, než diktují módní časopisy. Vzpomínám si, že jednu dobu na střední škole svou postavu hodně řešila a byla z ní nešťastná. Později však zjistila, že tohle je přesně to, co se klukům na ní líbí.

Nemohly bychom být s Amari odlišnější. Moje pleť je po většinu roku světlá (kromě pár letních měsíců, kdy se také opálí) stejně jako moje stříbrně blonďaté vlasy a šedozelené oči. Vždycky jsem byla celkem hubená, ale teď co jsem strávila rok v horách, je moje postava vysportovaná a krásně štíhlá. Jsem jako proutek, což se Amari vůbec nezamlouvá a už mi zahájila výkrmný program. Zato prsa jsem Amari vždycky záviděla. Mnohokrát jsme vtipkovaly, že by mi jednu nebo dvě velikosti klidně mohla darovat.

„Jsi na zítřek připravená?" vytrhne mě z přemýšlení a já odložím na hromádku za sebou poslední kousky spodního prádla.

Přikývnu. „Jsem." Usměju se, protože to tak doopravdy cítím. Nový začátek.