Petr se rozhlédl na obě strany, když přecházel silnici, přestože věděl ze nic nepojede. V ulici kde je, bývalo vždy rušno. Je to jedna z těch ulic, které jsou přeplněné obchůdy v každé budově, turisty buďto obdivujícími město anebo ztracenými v davech lidí a podobně. Teď je teplo, slunce svítí skoro až ze středu nebe a v celé ulici je slyšet jen hvízdání větru o budovy a drobné uspěchané kroky směřující směrem k večerce s nápisem "TABÁK, PEČIVO, OVOCE".
Když kroky dorazily k obchůdku Petr se mohl vidět ve zdobených prosklených dveřích. Už dlouho se ne sebe nepodíval a taky to šlo poznat, pomyslel si. Před ním stál muž mladého věku a útlé vysoké postavy s mastnými, tmavými, kratšími, lehce kudrnatými vlasy, světlou kůží, oblečen do tmavě modrého županu, který mu byl očividně velký protože ho tahal po zemi, a šedých sandálů o kterých věděl že tam jsou, jenom nebyly vidět.
"Mohl by sis pod to aspoň něco vzít." zašeptala Petrovi do ucha.
<Nepotřebuju.> zamyslel se Petr. Poté už jenom zatřásl hlavou a zatlačil do mosazí ozdobených dveří. Okamžitě se do něj opřel zatuchlý vzduch obchůdku a prach zvírený otevřením dveří. Petr ucouvl a dal si rukáv županu před nos před tím než zmizel v šeru večerky.
Vše co shnít mohlo už shnilo takže to tam zas tolik nesmrdělo, ale i tak nebyla přítomnost v opuštěné sámošce Petrovi příjemná. Vytáhl z hluboké kapsy županu látkovou tašku a začal do ní házet vše potřebné co zahlédl jako třeba láhev vodky nebo cigarety. Poté co byla taška plná a začala se vahou zařezávat Petrovi do ramene tak si vzpomněl <Zaplatit.>. Vytáhl z kapsy dva drobné oblázky a položil je ke kase.
Petr vyrazil z obchodu nejrychleji jak mohl a za chůze si hned vytáhl cigaretu a pokusil se jí zapálit což se mu nedařilo takže se musel zastavit a odložit si tašku. Po chvíli škrtání spokojeně zabafal a zamířil zpátky přes ulici. Cestou k večerce zahlédl reklamu na výstavu na které ještě nebyl a tak se rozhodl vyrazit na vyznačené místo, které si označil na mapu města. Mapu si vzal ze stánku v centru když se ztratil a v hladu a mrzutosti z nastalé situace si ji koupil. I přestože se mapa ukázala praktičtější než si zprvu myslel tak se cítil špatně když potřeboval mapu města ve kterém žije, ale pak mu došlo že není proč. Není kdo by ho za to soudil.
Na výstavě muž v modrém županu položil jeden oblázek na stůl kde se podle jeho úsudku mělo platit, odložil si tam tašku a prohlédl si komorní interiér amatérské galerie. Nachází se ve starém domě a strop i stěny jsou natřeny tmavě šedou barvou. Vše působilo dojmem že se nachází v nějaké díře a nábytek z euro palet ani světlo tlumené prachem na oknech tomu nenapomáhaly. Přesto se to místo Petrovi zdá příjemné. Samotná výstava byla avšak jedním slovem znepokojující. Po většině temné obrazy s rudými portréty a rudými abstraktními malbami, které v člověku vzbuzovaly agresi a přesto působily depresivní náladou.
Výstava v Petrovi zanechala smíšené pocity. Především to avšak byly pocity negativní. Pocity smutku a méněcennosti. <To spraví vodka.> zamyslel se. "Nespraví, jenom oddálí a ty to víš." mu bylo odpovědí. <Ano, vím.> a přesto si loknul přímo z lahve. Po chvíli strávené na lavičce v parku naproti galerii a usrkávání pálivé tekutiny byl klid. Vše co nedopil vrátil do tašky a zapálil si na cestu do svého domu.
Omámen vodkou, se Petr pomalým rozvážným kokem po delší době dopotácel domů za pozdního slunce. Žil ve starém domě v části města plných takových starých domků s malovanými květinovými vzory. Petr se ani nepozastavil a vklouzl dovnitř svého domu. Zapadl do gauče, vzal si panáka co byl na stolku před ním a nalil si do něj načatou hruškovici, kterou nedávno našel v jednom z domků v sousedství. Sladká chuť mu byla víc po srsti než štiplavá vodka. Něco málo ještě v lahvi zbylo když se modrý župan začal pomalu zvedat a klesat podle dechu spícího těla které v něm bylo.
"Krásné sny... Zítra bude líp."
