Life in Shadows - Assassin's Creed Fan Fiction

Kapitola 1. - Zloděj

Jdu pomalu ulicí a vyhlížím si svůj další stánek. Žaludek mi nelítostně dává najevo, že je prázdný a já tedy zrychlím krok. Dojdu na kraj trhu a vyhlídnu si nejideálnější stánek.
V momentě, kdy se prodávající otočí pro další zboží, rozběhnu se a z vystavené bedny seberu dvě jablka. Nezastavuji a utíkám zpátky do chudé části města. Tlustý chlapík mě zahlédl a začal pokřikovat, že jsem zloděj a že se mám vrátit. Tím na mě upoutal pozornost a za mnou se rozběhly stráže.
Již vím, kudy mám běžet a tak po pár zatáčkách skončím v tmavém koutě jedné z opuštěných ulic. Rychle se zakousnu do jablka a s druhým v ruce začnu šplhat po, ve stínu schovaném, žebříku.
Předpokládala jsem, že jsem se strážím schovala, nicméně mě něco právě chytlo za nohu a strhlo dolů. Obě jablka mi, kromě odkousnutého kousku, vypadli ze sevření. Než se mi podařilo se pořádně rozkoukat, jeden ze čtyř strážců mě chytl, vyzvedl a přirazil na zeď, až mi i poslední kousek jídla vypadl z úst. Zůstala mi už jen šťáva z čerstvého ovoce.
"Zaplatíš za své hříchy! Ruce ti useknu!" Na důkaz, že to myslí vážně, tasil svou čepel a přiložil jej k mé ruce. Druhý ze stráží mezitím sebral jedno jablko a hltavě se do něj zakousl.
"Zloději by měli zemřít, ale dám ti nabídku. Učiň mě šťastným pokaždé, když budu chtít a nebudeš už muset krást. Možná i ty ruce ti nechám." Hrot jeho meče přejde z mé ruky k mému pasu. Chystám se mu na to odpovědět plivnutím do tváře, nicméně mě předběhne pád na zem a rudá tekutina, která byla obsahem strážcova krku. Zúží se mi zorničky a ucítím bodavou bolest v boku. Z úst mi začne téct pramínek jakési tekutiny chutnající po železu a pohled mi uvízne na bezvládném těle přede mnou. Již mrtvý stráže spadl na mě a to zapříčinilo jeho meč v mém boku. Zvednu hlavu a s rozmazaným pohledem se zaměřím na bílou postavu přistupující ke mě. Únavou zavřu oči. Cítím jak se mi zrychluje dech, asi zde umřu.
Když oči znovu otevřu, osoba v bílém mne někam nese. Při pohledu do jeho tváře mi naskakují útržky vzpomínek. Stejně tak rozmazané jako můj nynější pohled. Nedokáži udržet ospalost a tak nakonec upadnu do mdlob.

"Žijeme v temnotě abychom sloužili světlu. Nic není pravda, vše je povoleno." Tichý hlas v mé hlavě mi stále opakuje oná slova. Připadám si volná, ale přesto nemůžu nikam jít. Všude je tma a nic není vidět. Umřela jsem? Hlas se pomalu mění v nesnesitelné a bolestivé pískání. Pocitu, že mi praskne hlava, se nemůžu dlouho zbavit. Když si ale onen zvuk usmyslí, že mě potrápil dost, pomalu mizí a já slyším další vzdálené hlasy.
"Vzdej to, je slabá na to, aby něco takového přežila. Navíc tady holka nemá co dělat." Takže ještě... žiju? Namáhavě otevřu oči. Vše je mlhavě rozmazané a tak několikrát zamrkám. Zakručí mi v břiše, jak dobře načasované. Dvě postavy stojící u dveří se otočí mým směrem.
Chvíli přemýšlím co se stalo, při pohnutí se mi ale ozve příšerně palčivá bolest v boku. Zakňourám bolestí a křečovitě si začnu držet bok převázaný obvazem.
Když se mi zrak konečně začne zaostřovat a bolest se zmírní, zaměřím se na osobu po mé levici, která byla navlečená v bílé kápi s kapucí a otočená zády ke mě. U stolu cosi dělala a druhá osoba mi zmizela z obzoru.
"C-Co se... stalo?" Zašeptám do ticha a díky tomu se na mě osoba otočí s čím si v ruce. Přejde blíže ke mě a sehne se k mému boku. Nepromluví ani slovo, jen mi začne sundavat obvaz. Při každém nadzvednutí syknu bolestí. Cítím slzy co mi tečou z očí a jeho hrubé ruce. Pravděpodobně se snaží být něžný, ale nejde mu to.
Když je obvaz zcela sundán, začne mi ránu vymývat hadříkem. Následně mi ránu začne obvazovat novým obvazem a pak se zase oddálí ke stěně, kde stál předtím.
Když se znovu otočí, zpoza zad vyndá meč a opět přijde ke mě. 'Nepomohl by mi jen aby mě mohl podřízenout, že ne?' Snažím se sama sebe ujistit, ale i tak pevně zavřu víčka k sobě abych neviděla čepel jenž mě má zabít. Onen muž mě posadí a pak jen chytne za vlasy a mečem je zkrátí až k hlavě. Prudce otevřu oči a snažím se jeho ruce oddálit od mé hlavy.
"Nechte toho!" Snažím se ho odtlačit ze všech sil, ale nefunguje to a jen to napomáhá rudé tekutině linout se z mého boku.
"Je to nezbytné, jestli chceš přežít." Zkrátí všechny prameny mých vlasů a meč uklidí. "Až se ti trochu zahojí ta rána, tak začneme s tvým tréninkem." S těmito slovy odejde z místnosti.
Chvíli přemýšlím co se všechno stalo, ale pak usnu a jsem za to i ráda, rána se znovu rozbolela.

Dny pomalu utíkali a ja byla vázána na lůžko. Už jen kvůli bolesti v boku, tak i zákaz chodit někam jinam. Nikdo mi nic nevysvětlil, jen jsem dostala najíst, napít, obvázali mi bok a pak mě zase zamkli.
Když jsem se konečně mohla projít po celém pokoji bez omdlení či spadnutí na zem, začalo mi něco zdaleka horšího. Snažila jsem se malým okénkem u stropu nakouknout ven, ale bylo až moc vysoko. Zrovna, když jsem to vzdala, otevřeli se dveře a dovnitř vstoupil znovu a ten samý muž. Za celé tři měsíce se mnou kromě prvního dne nepromluvil. Odstoupila jsem od zdi a čekala co udělá. Chodil ke mě jen ráno se snídaní, pak s obědem a večer s večeří a dle slunce jsem usoudila, že je něco kolem deváté ráno. Tázavě jsem se na něj podívala. Pokynul rukou, že mám jít k němu, když jsem tak učinila, popostrčil mě mezi dveře. Nedočkavě, že konečně budu venku, ale zároveň s obavou, jsem se rozešla směrem, kudy mě popostrkoval.