Časně ráno mě probudili ptáci. Chtěl jsem se převalit na posteli, ale bolelo mě celé tělo a hlavu jsem měl jako střep. Miliony malých střípků, které se bolestivě zabodávaly do lebky i do mozku. Oči těžké jako závaží se nechtěly otevřít a jen těžko si zvykaly na okolní světlo. V puse sucho jako na Sahaře.
S obtížemi jsem se zvednul a prohrábl si šedé vlasy. Vedle mě leželo dívčí tělo. Ani jsem ji neznal, pravděpodobně to byl někdo z těch lidí, co sem včera dorazili a já o jejich existenci neměl ani tušení. Přesto jsem je pozval dál, do svého bytu, nabídl jim své jídlo a pití a celou noc se s nimi bavil jako nejlepší dlouholetý přítel. ,,Příteli.." Až se dnes probudí, vyjdou těmito dveřmi se vzpomínkami zahalenými alkoholem a drogami. Už se znovu neshledáme.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Prázdné láhve, zvratky, obaly od pizzy a jiného jídla, kondomů, ulepené fleky na zemi od rozlitých drinků a příšerně těžký vydýchaný vzduch. A to byla teprve moje ložnice.
Nejlepší lék na to, jak nemít kocovinu, je nepřestat pít. Vstal jsem, nastevřel okno a mezi bezvládnými těly kličkoval do kuchyně. Ta vypadala podstatně hůř, stejně tak obývák nebo koupelna. Asi bych se měl radši přestěhovat, než tohle uklízet. V kuchyni jsem si z lednice vzal pivo a vyšel ven na terasu. Studený vítr a šumění moře. Nic víc teď nepotřebuji. ,,Tak. Je mi dvacet. Všechno nejlepší, Kakashi. Je ti tolik, odstěhoval jsi se po tom všem pryč od svých "přátel" a neexistující rodiny. Bydlíš v bytě na pláži a naplňují tě party a známosti na jednu noc. Gratuluju." Přiťukl jsem si sám se sebou a plechovku piva do sebe na ex obrátil. V tu chvíli se mě zmocnily vzpomínky. Jediní lidé co bych tu chtěl mít už tady nejsou a nebo jsem je pohřbil sám, zahodil jsem svou kariéru ninji.
Matka zemřela, když jsem byl hodně malý. Ani jsem ji nepoznal.
Otec se zabil v mých pěti letech. Nepochopený. Zostutený. V oparu alkoholu.
Svého nejlepšího přítele jsem nedokázal zachránit.
Dívce, co jsem miloval, jsem se od té doby nedokázal podívat do očí.
Bez rozloučení jsem odešel. Utíkal. Ale pak jsem zjistil, že mě ani nikdo nehledal.
A tak tady jsem.
Venku jsem seděl dlouho, pomalu se začalo stmívat. Lidé odcházeli. Sprcha. Čas na novou párty.
Někdy kolem půlnoci se se mnou motal celý svět. Vždyť mám přece dneska narozeniny, ne? Skvělá příležitost na nespočet drinků s mdma jako kořením. A hele, támhle má někdo kokain. Zrcátko se podává, karty třískají o stůl, bankovky se rolují. A pak už jenom pocity tepla, lásky, sounáležitosti. Sladké zapomění.
Na hlasitou hudbu tancuji s opravdu krásnou dívkou. Cítím její ruce všude. Je opilá, sjetá s zvrhlá. ,,Jsi nádherná," šeptám jí do ucha. Rukou ji zajedu do vlasů a přitisknu ji k sobě. Lehce ji políbím. Po chvíli si ji vedu k sobě do ložnice. Zbožňuju, když se pode mnou prohýbají a vzdychají moje jméno.
A pak je najednou černo.
Nemůžu si vybavit, kam se všichni poděli, kde je ta holka, proč už nehraje hudba a proč sedím ve sprše ze které se na mě valí ledová voda. Vnímám pouze vodu, bolest, křeče a zvratky až v krku. Někde v dálce slyším hlas a matně rozeznávám obrys osoby. Ten někdo vypne vodu a profackuje mi tváře. Je to jako bych vůbec nebyl ve svém těle. Sprchu pouští znovu a znovu ji vypíná.
,,Kakashi, Kakashi prober se. Slyšíš?! Prober se!" Aha, je to dívka. Dívčí hlas. Hezký. Někoho mi připomíná. Jenom nevím koho.
,,Mhmm," zamumlám. Pokud otevřu pusu, celý obsah mého žaludku bude všude kolem. O pár sekund později zjišťuji, že to zadržování bylo zbytečné. Jsem jako na kolotoči. Než znovu upadám do bezvědomí, vidění se mi zaostří.
,,Rin?"
Těžko říct, jak dlouho jsem spal nebo kolik je teď hodin. Nedokážu si vzpomenout na nic od doby, co jsem seděl venku a oslavoval sám se sebou své narozeniny, zatímco jsem se utápěl ve vzpomínkách. Bojím se podívat kolem sebe. Že by se ta párty protáhla až tak moc?
Zkusil jsem nahmatat vedle sebe nějaké tělo. Nic.
Opatrně jsem se přes veškerou bolest otočil. Žádní lidé, žádné lahve, nic. Čisto - možná i větší, než když jsem se nastěhoval. ,,Jsem vůbec ve svém domě?"
Zlehka jsem se postavil, dle fotky na stole jsem usoudil že doma sice jsem, ale vůbec to tu nepoznávám.
Jiné místnosti vypadaly naprosto stejně. ,,Že bych se tak sjel, že bych začal uklízet?" Nad tou představou jsem se pousmál.
,,Nepřipadá mi, že by tady bylo něco k smíchu. Ale když mi to řekneš, možná, že se taky zasměju," ozval se hlas za mnou.
Sprcha. Voda. Dívčí hlas. Bolest. Rin.
Rychle jsem se otočil. ,,Rin?! O můj bože," řekl jsem a chtěl ji obejmout. Zastavila mě ovšem gestem ruky.
,,Máš velice vážný problem, Kakashi. Ty pitomečku pitomej! Víš ty vůbec jakej jsem o tebe měla strach?! Co to tady sakra děláš! A ještě ten útěk...ts. To ti jako přijde normální? Jen tak zmizet? Bez rozloučení?!" V očích měla slzy. Někde tam v koutku duše se začal ozývat pocit viny. ,,A když tě po takový době najdu, kroutíš se tady sjetej vedle nějaký holky, vypadáš jako troska, ať jsem se zeptala kohokoliv, nikdo vůbec nevěděl, kdo jsi, jenom že jsou u tebe nejlepší party. Baví tě žít tenhle život?! Já vůbec nechápu, jak může bejt někdo takhle sobeckej. Obito je pryč, to mě rozlomilo na půl. A pak si zmizíš ty. Abys ulehčil sobě. Myslel si vůbec na mě?! Co?!" V tu chvíli jí slzy tekly proudem. Chtěl jsem ji nějak utěšit.
,,Rin..já.." začal jsem.
,,Ne. Neříkej nic. Teď nechci od tebe nic slyšet," přerušila mě a utřela si slzy.
V tu chvíli se začal můj prázdný žaludek otáčet kolem dokola. Rozběhl jsem se na záchod a ten nicotný obsah tam vypustil. Začalo mě bolet všechno. ,,Musím si něco dát, cokoliv. Jinak chcípnu."
Jenže v tu chvíli jsem slyšel Rin ve dveřích.
,,Začíná ti detox, kamaráde."
V tu chvíli se mi žaludek zvedl znovu. Jenom nevím, jestli z nevolnosti a nebo z právě vyslovené věty.
Pokračování příště.
