Právo Nástupců

Právo Nástupců: (Znovuspuštění) Třináctá kapitola - Wulfinové

Cesta začala znovu prudce stoupat, širokou stezkou postupovali vzhůru a Alex se zcela ponořil ve svých myšlenkách. Dostal strach, ani nechápal, jak mohl tak naprosto v klidu následovat divoká zvířata. Zvířata, která přece mluví! Nepatřil mezi vzdělané. Jediné, co uměl, byl jeho podpis, jednoduchá značka, kterou dostanou všichni, jakmile jsou dostatečně staří na to, aby udrželi v ruce uhlíkovou tyčinku na psaní a pak dokázal počítat do dvou desítek a to bylo všechno. Přesto věděl, že oni vlci mají větší inteligenci, než se o nich v Osadách povídá. Obecná řeč, kterou na něho jeho vlčí průvodce promluvil, vypovídá za vše!

Královskému vojákovi posedlému zlu utekl a teď se nechal chytit mluvícími vlky. Vzpomněl si na dýku schovanou u pasu. Jenže taková malá zbraň mu proti tolika vlkům nepomůže. Nepomohla by mu ani proti jednomu. Naději na útěk musel vzdát, zůstala jen víra, že se opravdu dostal do bezpečí. Mohlo to dopadnout hůř. Co kdyby narazil na královské vojáky? Připomněl si ty zlé oči onoho jednoho v Osadě, otřásl se hrůzou, až se na něho šedý vlk ohlédl.

„Všechno v pořádku?" otázal se.

Alex jen tiše kývl a dál se soustředil na cestu. Netušil, kam ho vedou. Dvakrát se zastavovali na odpočinek kvůli kulhajícímu Hrachovi. Koník však svoje zranění nesl statečně. Za další hodinku konečně dorazili do svého cíle, nebo alespoň tak to Alex předpokládal.

Jaké překvapení ho čekalo, když dorazili do místa, které zcela připomínalo osadu. Takovou, ve které žijí pastevci, v jaké on vyrůstal. Místo dřevěných chalup zde však byly domky nebo lépe řečeno obydlené jeskyně přímo ve skále hory. Prostranství i jednotlivé příbytky obyvatelé pečlivě upravili a tak místo připomínalo skalní město.

Větší překvapení však nabízel pohled na složení obyvatelstva. Mezi lidmi se proháněli vlci, někteří seděli před prahy skalních domků a vyhřívali se na poledním slunci, jiní po boku lidí někam spěchali a malá vlčata si hrála ve vyhřátém písku. Žádný z vlků nebyl tak velký jako jeho průvodci, ale přesto dosahovali větší výšky než ten největší pes v Osadě.

„Lidé?" podivil se Alex tiše sám pro sebe. Od svého otce slyšel o vlcích mnohá vyprávění. Povídal o šelmách větších než je normálně a inteligentních. O jejich inteligenci se už Alex stihl přesvědčit, vždyť přece mluví, ale že žijí po boku lidí, netušil.

Prohlížel si zdejší obyvatele. Vypadali jinak než lidé z osady pod horami. Všichni světlovlasí se světlou pokožkou a tak zvláštně oblečení. Přestože teplota vzduchu nedosahovala dozajista závratných výšin, všichni měli jen krátké rukávy a ženy sukně a bosé nohy. I jejich oblečení Alex neznal. U nich se chodí ve lněných košilích a dlouhých kalhotách, když je hoch dostatečně starý dostane koženou vestu a dívka vyšívanou zástěrku, ale tady všichni byli oblečení v kůži. Vypadali velice divoce a ke společnosti vlků se hodili.

Jeho průvodce zavyl a ostatní vlci se oddělili. Alex chtěl něco namítnout, odváděli mu totiž Hracha. Ten koník byl jediným spojením s jeho Osadou a dosavadním životem. Nechtěl se s ním loučit. Zvykl si na něho.

„Neboj se, tvému koni se nic nestane. Naši lidé se o něho postarají," uklidnil ho vlk a vedl ho dál vlčí vesnicí. Alexe udivilo jak je velká. Dokonce když se dostali více do jeho středu všiml si, že se skalní domky nachází i ve vyšších úrovních a tvoří tak kaskádu příbytků. Mezi skálou dokonce i vyrůstali stromy a zelené zahrady. Jednou dokonce i procházeli kolem místa, které by se dalo nazvat parkem. Jen na chvíli zahlédl svěží zeleň, než mu výhled zaclonila skála a další domy a pak stanuli pravděpodobně před hlavním sídlem.

Vystupovalo ze skály a vypadalo, že dříve překrásně vytesaná přední stěna patřila do skály, teď z ní vyčnívala, ale stále se zdálo, že do kamenné stěny za ní zcela zapadá.

Vlk mu pokynul, aby ho následoval a pak prošli velkou bránou do panských zahrad. Alex nikdy nebyl na Vlčím hradě a jediné velké sídlo, které viděl byl jen větší dům nejbohatšího z pastevců v jejich okolí, ale pokud by si představoval sídlo vládců vypadalo by asi takhle.

Dřív než se stihl Alex pořádně rozkoukat, vlk ho zavedl dovnitř toho skalního sídla. A tak se mladík ocitl v té nejkrásnější síni, kterou si dovedl představit nebo možná ani nedovedl. Dohromady se tu mísila divokost skály a umění lidských rukou. Stěny sálu doplňovala hrubá skála a otesané sloupy, které podpírali vysoký strop. Samotný strop představoval zdroj neuvěřitelné krásy. Vinou vody, staletí a usazenin zde vznikly překrásné krápníky. Spouštěli se dolů a odráželo se v nich světlo vedené pomocí lesklých zrcadel z jediné velké průrvy uprostřed celého sálu.

Ve velké místnosti bylo sice vlhko, ale na skalní prostory nevídané teplo. Alex odložil svůj kabát a pokračoval za vlkem. I zde sedělo několik vlků a vypadalo to, jako by drželo stráž. I oni dosahovali velikosti jeho vlčího průvodce. Jediný člověk, který se v místnosti kromě něho nacházel, byl svalnatý muž oděný jen v kožené sukni, vysokých bot a přes záda přehozeném plášti. Na vypracované hrudi se mu leskly zlatem zdobené kožené pásy držící velký meč na zádech. Na hlavě měl muž něco jako korunu tvořenou z vlčích zubů.

„Vaše výsosti," zavyl vlk s hluboce skloněnou hlavou. Alex si nebyl jist, zda se nepřeslechl, protože vysoké zavytí, kterým vlk promluvil, jeho slova zkresloval. Připadalo mu totiž, že místo „výsosti" zaslechl „vlčnosti".

„Tak už jste zde," promluvil muž. Jeho hlas v sobě nesl podtón vlčího vrčení. Kdesi v hloubkách se skrýval neklamný pozůstatek vlka.

„Vítej, chlapče," pozdravil ho onen muž. „Jsem Wavrik, král na hoře Zavětě," představil se. Tak přece jen je to král. Komu však panuje? Nikdy o nikom takovém neslyšel.

„Můj pán je náš baron, nechť je jeho vláda stále svobodná" tiše v jeho mysli ho napadla slova, která značí jeho oddanost. Slyšel je už tolikrát. Jakákoliv zmínka o králi Pošlapateli a to že on je vládcem celého Království, vždy spustila naučenou písničku o baronovi. Jenže jeho vláda...opravdu je stále svobodná? Či byla opravdu někdy?

„Nikdy jsem o Králi na hoře Zavětě neslyšel," odporoval mladík.

Muž se jen usmál. „Slyšel si o nás mnohem víc, než si myslíš, jen...," na chvilku se zarazil a kývnul na vlka, „sis to všechno nedal do spojitosti právě s námi."

Alex ostražitě sledoval vlka, který kolem něho prošel. Mířil někam k jednomu z výklenků ve velkém sále. Naproti mu přispěchala mladá dívka a položila před vlka hromádku s oblečením. Najednou se ozvalo zapraskání jako když se lámou větve a na místě vlka stál muž. Dozajista bojovník. Jeho tělo hrálo samými svaly. Rychle se oblékl do oblečení a to tak, že nikdo z přihlížejících ani náznakem nezahlédl to neklamné znamení, že opravdu patří mezi muže.

„Vlci? Lidi?" to jediné dokázal říct.

„Vítej Alexi, máš tu čest setkat se s naší pravou tváří," natáhl k němu muž svou dlaň a potřásl mu rukou, tak jako když si lidé vítají, „jsme Wulfinové, člověk s vlčí silou."