~ History of us ~

Prolog

„Vážnou příčinou, proč člověk ztrácí důvěru v sebe, je ztráta pocitu, že je milován."

Probuzení do sterilního bílého prostředí s výpadkem paměti většinou neznamená nic dobrého. Slyším jen pípající přístroje, které potvrzují stabilitu mých životních funkcí. Ale ten pocit, že vám něco chybí, tak ten byl na celém probuzení nejhorší. To hluboké pusté prázdno, které se už nezaplní nechtělo opustit mé srdce.

Cítím obvaz, který se mi táhne přes čelo a sádru na ruce, která mi určitě na kráse taky přidávat nebude. V nejbližším čase se do zdrcadla určitě nepodívám, to mi věřte.
Když otočím hlavu, uvidím otce který sedí na židli u mojí postele, drží mou ruku a tiše pochrupuje. Mé neohrabané otočení ho samozřejmě probudí a já najednou hledím do jeho unavených krví podlitých očí.

"Holčičko moje. Konečně! Tak moc jsem se bál, že se neprobudíš," řekne se slzami v očích a vezme mě do své náruče.

Objetí mu slabě vracím a snažím se zorientovat a rovzpomenout se na události, kvůli kterým jsem skončila zde. Přes mlžný opar pomalu zachytávám střípky, které by mi něco řekly. Oslava. Alkohol. Hovor. Starostlivý Carter. Jízda. Světla. Troubení. Skřípějící zvuky železa a následná tma.

"Tati? Kde je Carter? Proč tu se mnou na pokoji není? Dali ho někam jinam?" ptám se s jasným zmatením v hlase.

Otec se ode mě odtáhne a s bolestí v očích jen pokroutí hlavou. To mi stačilo k tomu, abych pochopila to, co by se tak těžce vysvětlovalo a propukla v neutichající pláč.

Flashback
"Mio! April a ostatní jsou tu," slyším ho křičet.
Je pátek večer a já už dvacet minut stojím před zrdcadlem a s velmi skeptickým pohledem si prohlížím už třetí variantu svého pokusu a sebenastrojení. Černé skinny jeany a k tomu saténová košile? Očividně opravdu nejsem moc klubový typ, ale bohužel na vymýšlení něčeho lepšího už nemám čas. Díkybohu za bezproblémovou pleť, která nepotřebuje make-up a tím šetří mé síly i nervy. S dusotem sejdu dolů z mého pokoje a zamířím si to rovnou ke vchodovým dveřím.

"Víš, že tam nemusíš chodit. Můžeme si společně udělat filmový maraton, tak jako každým rokem na tvé narozeniny."

S úsměvem si povzdechnu a otočím se na svého bratra: " Já vím Cartere, ale sám víš jaké jsou. Vím, že si s tou oslavou daly záležet a myslím, že by mi utrhly hlavu, kdybych si to teď rozmyslela. Jak to říkaly? Jednadvacet ti je jen jednou a ty rozhodně nebudeš sedět doma, když se konečně můžeš legálně opít," snažím se napodobit přízvuk své nejlepší kamarádky. "Slibuju, že zítra ti to vynahradím. Můžeme prosedět u televize klidně celý den."

Ještě se k němu nahnu, vlepím mu pusu na tvář a vyběhnu do rušné noci San Francisca.
End of flashback.

Jenže pro něj už žádné zítra nebylo a nebude ani žádný příští rok.

"Je to m-moje vina! Volala jsem mu..Byla jsem opilá, začal se po mě při tancování plaz-zit nějaký kluk, tak jsem utekla ven..." Snažila jsem se to všechno rozrušeně vysvětlit.

Mezi rychlou mluvou jsem nestačila zároveň dýchat a polykat vzlyky. Cítila jsem na rtech své vlastní slzy, ale já to musela ze sebe dostat.

"Bylo mi špatně a zima, tak..tak jsem mu zavolala jestli by pro mě nemohl přijet. A víš jaký je. Víš to tati! Samozřejmě, že pro mě přijel! A já dělala po cestě hlouposti...p-prala jsem se ním o to, kterou písničku si pustíme. Nedával pozor! Rozptylovala jsem ho. Můžu za to...už ho nikdy neuvidíme smát se, kvůli mně! Zabila jsem ho! Je to moje vina," křičela jsem na celé kolo.

Bolest v krku, se rozhodně nedala srovnávat s tou, která tak rychle rozrostla mým hrudníkem.

"Mio už dost! Ty za nic nemůžeš. Ten parchant v druhém autě jel v opilosti na červenou. Není to tvá vina! Já vím, že ti chybí, že ho už nic nenahradí. Vím, jak moc to bolí. Ale my to překonáme spolu holčičko. Carter by nechtěl aby sis to dávala za vinu. To vím jistě. Chtěl by abychom žili dál a pamatovali na něj s láskou. Nechtěl by abychom se trápili vinou a utápěli se v sebenenávisti, za událost, která se nedala ovlivnit." Roztřesený otcův hlas byl známkou toho, že se snažil nebrečet.

"Tak moc to bolí tati. Chci aby tu byl. Aby otevřel dveře tohohle pokoje a měl na tváři ten jeho věcně sebevědomý úsměv. Chci aby mi řekl, jak příšerně teď vypadám," šeptala jsem do jeho hrudi plačtivě.

Chtěl být silný kvůli mně. Ale i přes jeho silný stisk jsem cítila, jak se chvěje potlačovanými vzlyky.
I přesto mě ale ve svém medvědím objetí držel dál a nechával mě, abych ze sebe vše vypustila. Už nebylo potřeba žádných slov. Ty stejně činy nezvrátí a hlavně mi nevrátí Cartera. Mého přehnaně otravného ale milujicího bratra a hrdinu.

Nevím jak dlouho jsem brečela, než mě přepadla únava, ale přicházející spánek jsem vítala s otevřenou náručí. Ve snech mě krutá realita nedožene. Ve snech můžu předstírat, že můj starší bráška ještě žije a čeká na mě s miskou popcornu a náručí plnou cdéček nachystanou pro naši každoroční rutinu.

Já se do té reality ale vrátit musela. A pád do ní byl ještě tvrdší, než jsem si představovala.

Protože se vrátil.

Po třech dlouhých letech se z ničeho nic objevil. Chlapec, teď už spíše muž, kterého jsem myslela, že už ve svém životě nepotkám a neuslyším jeho hlas.

Můj stín.

~~~
Ahoj,
Přicházím se svým prvním dílem nedílem, které po pár letech co mi tu leželo obnovuji, protože předtím jsem s tím nebyla úplně spokojená a jistá. Budu rada za každý komentář a hvězdičku.
Nikol🌻