Zakázané uvolnění ✓

13. Česko - Finsko

Na snídani si sednu ke stolu s Davidem, Kempasem a Šulákem. Jsem tak nervózní, že do sebe nemůžu nic dostat. Nakonec sním aspoň jablko, protože David se mi směje, že jsem nervóznější, než celý tým dohromady. Bouchnu ho do ramene.

„Auu! Já myslel, že nám máš zranění ošetřovat a ne je nám způsobovat!“ sténá a drží se za rameno. Řepík s Birnerem se mu poťouchle smějí, ale když se na ně obrátím, okamžitě zmlknou. Řepík dokonce zvedne ruce v obranném gestu a vyhrkne: „Prosím, slečno Jeřábková, ušetřete mé rameno vaší železné pěsti!“

Milostivě se na něj usměju. A i když je mi jasné, že to myslí ze srandy, postřehnu, že si on i Míša Birner oddechnou, když se otočím zpět na Pastu.

„Nesplet sis náhodou branži, ty chudinko?“ zašklebím se na něj. „Měl jsi jít radši na DAMU!“

David ublíženě zamrká řasama. „Tak hele. Jedinej, kdo se tu splet, jsi ty. Měla jsi dělat box. Nebo se dát k Avengers. Holky by přece neměly mít takovou sílu!“ Birner u vedlejšího stolu vyprskne džus na ubrus a málem se odporoučí dolů pod stůl. Kempas se snaží smích udusit v dlaních. Od Šulákova místa se ozývá podivný bublavý zvuk, neúspěšně maskovaný kašlem.

Ani jednoho z nich si nevšímám. Probodnu Davida pohledem, kterému říkám tohle-je-válka-kámo. Jo, nacvičuju si ho každý den před zrcadlem, protože člověk nikdy neví, kdy přijde chvíle na jeho použití. A když ta chvíle přijde, musí se člověk, kterého jím poctím, začít svíjet hrůzou a prosit mě na kolenou o odpuštění! Tedy... aspoň takhle jsem si to vždycky představovala. Jenže David neudělá ani jedno. Začne se smát. Začne se smát!!

„Je tady snad něco k smíchu?“ syknu, uražená, že můj pohled nezabírá.

„J-jo,“ vydechne David mezi smíchem. „Vů-bec nejsi děsivá, k-když se zlobíš.“

Rozčileně zafuním, vyskočím od stolu a odpochoduju pryč. A tohle jsou naši reprezentanti, vážení. Pitomí puberťáci, kteří se smíchy válí pod stoly a fňukají jen po malé ráně do ramene. Nedivím se, že z posledních let nemáme žádné medaile. S tímhle materiálem. Pohrdavě si odfrknu. Když ale dojdu do pokoje a zavřu za sebou dveře, musím se usmát.

Vždycky jsem měla pocit, že jsem tak trochu vyvrženec. Tak teď konečně vím, kam patřím. 

Sem. K hokeji.  K týhle partě super kluků. I když se občas chovají úplně dementně.

Dopoledne mají kluci trénink. Doktor Bága mi dá volno. Prý není potřeba, abychom na tréninku byli oba dva. Nejdřív se trochu bojím, že zůstanu sama na hotelu a budu se nudit, ale zachrání mě Kája, která mi nabídne doprovod při procházce Paříží.

„Užijem si bezva den bez kluků!“ Zamrká na mě spiklenecky, když sejdeme dolů před hotel a rozloučíme se s týmem.

Zazubím se. „To si piš!“ usměju se a zavěsím se do ní. Kája se rozhodne, že mě vezme do Latinské čtvrti. Nejdříve to vezmeme autobusem na Rue des Écoles, kde zapadneme do malebné kavárničky Le Sorbon. Objednáme si latté a prokecáme spolu půl hodiny. Zjistím, že máme s Kájou víc společných témat, než bych čekala. Nemáme však na vykládání víc času. Kája totiž tvrdí, že projití čtvrti nám určitě zabere aspoň dvě hodiny.