Hnědá v moři zelené

31. Kapitola- Do hlubin

Podávám zabalený batoh Olanovi, který stojí před plným kufrem auta a snaží se do něj narovnat všechny naše věci. Šklebím se nad jeho zamračeným výrazem, když si všímá, že mu chybí ještě jeden. S povzdechem a vrtěním hlavy ho ode mě přebírá a pokládá navrch. Nakláním hlavu na stranu ve snaze zjistit, čeho tím chtěl dosáhnout. Zelenooký se drbe ve vlasech.

Tak ráda bych zase cítila jejich hebkost.

„Co se tak směješ?" ptá se mě Olan z ničeho nic. Lehce sebou trhám, jak jsou to mé klidné myšlenky, kterými jsem byla doteď obalená. Třepu hlavou a zářivě se na něj usmívám.

„Nemusíš vědět všechno," mrkám a stoupám si k jeho boku. Lehce se dotýkáme rameny. Z jeho těla sálá neskutečně silné teplo. Zhluboka se nadechuji. „Myslím, že by to chtělo přeskládat," vzhlížím k jeho obličeji a přistřihávám ho tak, jak na mě zírá.

„Co ti Strata řekla?" opírá se o auto. Tisknu rty v úzkou linku a odvracím hlavu na stranu. Nemůžu mu to říct. Kdyby chtěla, aby to věděl, nešeptala by.

Jeho na konečcích zkřehlé prsty zvedají mou bradu. Očima se vpíjí téměř až do mé mysli. Je to tak intenzivní, že nezvládám nechat víčka od sebe. Tisknu je k sobě. Jeho dlaň obaluje mou tvář.

„Nemůžu ti to říct. Promiň."

„Ale já jí takhle nemůžu pomoct. Je smutná, sakra," klepe si pěstí o čelo. Zdá se být celou touto situací frustrovaný. Tisku se k jeho ruce a nasávám do nosu vůni lesa kolem. Čistý studený vzduch mě chvíli štípe v nose. Cítím slabý poryv větru, který se kolem nás prohání. Hraje si s mými vlasy. Vráží do mého těla. Snaží se ho pokořit.

„Nech jí prostor, časem se to zlepší. Uvidíš," otevírám oči a usmívám se na něj. Normálně se své pocity snaží skrývat, ale teď je to, jako bych mu viděla přímo do duše. Trápí se, opravdu mu to chci tajit? Vyhledávám opodál stojící Stratu, která se baví se Salonem. Zdá se být bezstarostná, ale já vím své. Je ve skrývání se za maskou stejně dobrá jako její dvojče. Ne, nemůžu mu to říct.

„No tak hrdličky, dodělejte to už. Musíme vyrazit," volá na naší dvojici Cleron, který hraje s Kwajtem a Sífenem jakousi hru s kartami. Mračím se nad zjištěním, že někde získali karty. Ty se teď vyskytují už jen v archivech. S mávnutím rukou se otáčím zpět k vozu a pomáhám Olanovi vytáhnout všechny batohy.

„Sedím vepředu!" vyjekává škádlivě Cleron a rychle se žene k předním dveřím. Dostává tak na tváře nás ostatních pobavené škleby. Je jak malé dítě, co musí být všude první. Sífen mu zastupuje cestu téměř před koncem.

„Ne, nesedíš. To místo je buď Nadi, nebo Straty," otáčí se na nás dvě a mrká svým okem. Pomalu se otáčím na jmenovanou zelenookou. Stojí zřejmě zaskočená jeho slovy. Kývnutím ji pobízím, aby šla, a snažím se u toho usmát. Místo toho ale na tváři vytvářím škleb. Strata sklápí hlavu k zemi a míří si to k nejstaršímu z nás. Ten jí jako pravý gentleman otevírá dveře a následně za ní zavírá.

„Tak nastupovat, lidičky. Nerad bych tu zapustil kořeny," pronáší sarkasticky Salon.

To, proč se Cleron tolik hnal na místo spolujezdce, mi dochází, až když přichází řada na mě. Na sedačce pro tři totiž již sedí Olan, Cleron a Kwajt. Otevírám pusu, že něco řeknu, když si všímám radostných jiskřiček v Olanových očích. O krok ustupuji a začínám záporně kývat hlavou. V zádech cítím dlaně, které mě postrkují zase zpátky. S vrčením se tomu podvoluji a sedám si na stehna zelenookého, který okamžitě obmotává ruce kolem mého pasu a stahuje si mě blíž ke svému trupu. Salon se mačká vedle Kwajta a zabouchává za sebou dveře. V autě je mnohem větší teplo než venku. Modré světlo, které teď svítí mnohem sytěji než přes den, zbarvuje naše těla do stejného odstínu.

„Kamarádi, přijdu si jak sardinka," protíná ticho Kwajt vrtící se mezi dvěma dalšími muži. Šklebím se, dokud na uchu necítím teplý dech. Zarážím se. Kyslík se mi zadrhává v průdušnici. Silné ruce se kolem mého těla ještě o něco utahují. Sykám bolestí, když tím tlakem zasahuje i mé rameno. Olan svůj stisk okamžitě uvolňuje.

„Mně se to teda líbí," šeptá mi do ucha. Polykám, jak se snažím odstranit ten obrovský knedlík, co se mi vytvořil v krku. Zhluboka dýchám, zatímco muž pode mnou svým smíchem rozvibrovává celé mé tělo. Auto se pomalu dává do pohybu. Protáčím oči nad jeho neustávající radostí a plnou silou se opírám. To bude asi ještě dlouhá cesta.

„A proč jste se vlastně schovávali?" ptám se, aby tu nad námi nevládlo takové ticho. Sífen, také vyčkávaje na odpověď, klepe prsty do volantu.

„Strata ošetřovala ty dva," kýve Kwajt hlavou k oběma mužským vedle sebe. „No, a když jsme viděli to auto, mysleli jsme si, že to jsou lovci. No jo, proč nám vlastně nedošlo, že jste to vy?" škrábe se na zátylku a mračí se u toho. Sífen kroutí hlavou a s jistotou můžu říct, že se určitě šklebí.

Vozem se již zase nese hrobové ticho, a tak se choulím do náruče zelenookého, pokládám si hlavu na jeho prsa a zavírám oči. Srdce mu bije jako splašené, když si proplétá prsty s mými vlasy. Lehce se dotýká mé pokožky na krku. Vdechuji jeho vůni. Tak klidná jsem nebyla již hodně dlouho. V pěsti tisknu látku jeho bundy. Mysl se mi pomalu uvolňuje od reality a já nakonec již poněkolikáté usínám v Olanově náruči.

Probouzí mě prudké zabrždění. Nepříjemně mi to připomíná incident, který se stal několik hodin nazpátek. Rozespale mžourám ven z kabiny. Venku je tma, kterou protíná jen půlměsíc prosvítající přes tmavé mraky. Svítící těleso se každou chvílí přibližuje blíž k západu. Zvedám pohled k zelenookému držícímu v rukou můj klidný spánek. I on vypadá rozespale. Musel taky usnout.

„Co se děje?" chraptí Cleron, jenž si pěstí protírá oko. Interiérem se nese děsivé chrčení, jak si lovec odhleňuje krk. Sífen se odpoutává a snaží se probudit tiše chrápající Stratu, která má hlavu spadlou na stranu. Kulím oči, protože kdybych nevěděla, že spí, myslela bych si, že je mrtvá.

„Musíme se toho auta zbavit. Podle něj nás taky můžou vystopovat," oznamuje rychle hnědooký a plácá dívku po tvářích. Ta se po chvíli probouzí a stejně jako já zmateně kouká kolem.

Stále rozespalá se snažím dostat z Olanova objetí. Zelenooký, ač s viditelnou nevolí v obličeji, se také dává do pohybu a začíná šťouchat do modrookého vedle ve snaze ho donutit k akci. Postupně se všichni dostáváme ven. Na krku mi vyskakuje husí kůže. Je studená noc. Salon se již chopil vyndávání našich zavazadel z kufru.

„A jak se ho zbavíme?" zívá Kwajt a protahuje si záda. Lesem se nese hlasité křupnutí. Strata se nepříjemně ošívá.

„Stojíme asi deset metrů od propasti," naznačuje jednooký a znovu sedá za volant. Startuje auto a opatrně přejíždí mezi stromy. Až teď si v dálce všímám okraje druhého biomu. Musíme být na stejné úrovni, jako byl ten útes.

„Budete tam jen tak stát, nebo mi pomůžete?" houká na nás Sífen, když vylézá zpoza volantu. Stroj stojí tak nebezpečně blízko k okraji, až musím mít zatajený dech, když se tam pohybuje i jeden z nás.

Olan s Cleronem se ihned chytají zadku auta a začínají tlačit. Sleduji, jak každý z nich zabírá. Svaly na nohou se jim napínají. Je slyšet i funění, jak se auto bez řidiče uvnitř, co by šlapal na pedál, téměř nehýbe. Pneumatiky se protáčí a vytváří tak v zemi široké rýhy.

Ke dvojici se přidávají i ostatní zelenoocí. Karoserie sebou trhá, když se přední kola dostávají do vzduchu. Stačí už jen lehce zatlačit a celé terénní vozidlo se řítí dolů.

Třemi kroky se dostávám k okraji a sleduji vzdalující se černý lak, jak padá do hlubin temnoty. Je to, jako by tohle auto bylo to poslední, co mě dělí od toho nebýt lovcem. Mé srdce opouští velký kámen, když slyším tříštění skla a plechu.

A všemu je konec.