Hnědá v moři zelené

11. Kapitola- Veverka nebo hruška

I přes původní odhodlání, které mým tělem procházelo v silných vlnách, se teď nemůžu pohnout. Stojím jako přibitá se strachem ovládajícím mou hlavu.

Vyčkávám. S každou uplynulou tichou minutou odkládám mé vkradení do domu. Koukám do blba, zatímco mám nastražené uši. Jsem připravená na všechno. Na alarm, který má touhle dobou každý. Na armádu lovců, co se jen tak vynoří z lesa za domem. I jen na majitele, kteří pouze odešli na krátkou vycházku. Ale na tohle opravdu ne.

Ticho. Mrtvolné ticho, které tíží každý můj nerv. Strach roste. Třese mými svaly. Je to vůbec dobrý nápad? ptám se sama sebe v duchu. Nakláním hlavu. Buďto umřu hlady, nebo mě někdo zabije v domě. Možná to dokonce všechno přežiju.

Rozhoduji se stejně spontánně jako před chvílí. Opatrně prolézám vzniklou dírou a šlapu na střepiny. Ty pod těžkými podrážkami křupají na ještě menší kousky.

Jsem uvnitř. Je tu tepleji než venku. Celý pokoj se nachází v přítmí, což mu dodává tajemný nádech. Rozhlížím se kolem. Celé to tu je moderní a sladěné do tmavě hnědé. Jak ironické.

Chvíli postávám na bílém koberci. Pozoruji tropicky vyhlížející rostliny rozestavěné různě po skříních, gauč a hologramový podstavec, který se nachází naproti gauči na stolku u zdi. Přecházím k pohovce a přejíždím po ní prsty. Pod bříšky cítím sametově hladký povrch. Takový luxus bych si v životě nemohla dovolit. I tak přemýšlím, jaké by to bylo, žít si jako v bavlnce.

Nikdy to nezažiju.

Kroutím nad sebou hlavou a dveřmi procházím dál do budovy. Nacházím se na chodbě. Stěny jsou nabarvené na světle šedou. Visí na nich barevné hologramové obrazy. Na žádném z nich nedokážu rozeznat nic jiného než klikyháky.

S povzdechem nahlížím do prvního vchodu, na který narážím. Opírám se o rám, když tlačítkem nechávám posuvné dveře, aby se přede mnou rozevřely. Opatrně nakukuju dovnitř. Podle vybavení se dá odhadnout, že se jedná o pracovnu. Moje zvědavost nezná mezí, a tak vplouvám dovnitř.

Prsty kloužu po očividně starém mohutném stolu. Není na něm ani smítko prachu. Trošku tuhnu, ale nakonec se znovu uklidňuji a zvědavě přecházím k veliké knihovně. Masivní nábytek zabírá celou stěnu. Srdce se mi rozbuší, když hladím hřbety starých knih. Běhá mi mráz po zádech. Nikdy jsem knihy takové vazby neviděla. Mou pozornost upoutává černý kvádr se zlatě vyvedeným názvem. Tarzan.

„Zvláštní jméno," poznamenávám šeptem a vytahuji krabičku plnou stránek z řady. Její desky jsou tvrdé. Líbí se mi, jak staře voní. Jak jsou listy lehce nažloutlé a písmo trochu vybledlé. Spouštím ruku i s předmětem podél boku a odcházím z pracovny.

Je to jen pár vteřin, co jsem opustila místnost s knihovnou. Unaveně se ploužím po chodbě. Není nijak dlouhá, ale přijde mi to jako věčnost, co jsem naposledy narazila na dveře. Nohy se mi pletou do sebe navzájem, ale hladká chladná zeď, o kterou se opírám, mi dodává oporu, již potřebuji.

Nakonec moje zvědavost vyhrává nad únavou a já tak vpadám do kuchyně plná energie. Šťastně přecházím k vysoké skříni. Je mi jasné, co se za jejími dvířky ukrývá. Trhnutím je rozevírám, ale vzápětí mi ramena klesají dolů. Uvnitř chladicího boxu se nachází pouze stříbrné tubičky s různobarevnými proužky.

Mhouřím na tu podivnost oči. Do ruky beru jednu s červeným tlustým pruhem a otevírám ji. Nos z toho puchu krčím natolik, že mi skoro až splývá s pokožkou. Jestli má být tohle jídlo, tak už nic nechápu. Hlad mi ale nedává jinou možnost, a tak zakláním hlavu a mačkám si kus té světle růžové pasty do pusy.