Adoptovaný

2

Ležel jsem na posteli v hotelu a opíjel se již poloprázdnou flaškou levné whisky. Tekutina ve flašce docházela, ale já stále neměl dost. Vstal jsem z postele a natáhl na sebe černé džíny, černé triko a černou mikinu s rudým nápisem Metallica a vydal se pomalu do tmavého města hledat nejbližší bar. Měsíc mi svítil na cestu, a tak jsem bloudil dál těmito labyrintovými ulicemi. Při první příležitosti jsem zapadl do rušného baru a skončil v ruce s panákem něčeho tmavě hnědého. Panáky jsem do sebe házel jeden za druhým. Mysl jsem měl otupělou a tělo si dělalo co chtělo. Hlasitá hudba se ztrácela za oponou alkoholu a lidé mi přišli naprosto stejní. 

Bolest hlavy probudila mé tělo. Žaludek se houpal a já nemohl rozeznat pokoj ve kterém jsem se nacházel. "Šípková Růženka se nám probrala." Ozvalo se vedle mě. Pootočil jsem hlavou na narušitele. Stál tam vysoký kluk s blonďatou kšticí vyholenou po stranách. Nechápavě jsem se na něj podíval. "Jsem Namjoon, včera v baru jsi to trochu přepískl a tak jsem tě vzal k sobě." Pousmál se a podal mi ruku. "Taehyung, děkuji." Pokusil jsem se pousmát nazpět. "Jo, tohle si dej na bolest hlavy. Tamty dveře jsou do koupelny, tak si klidně dej sprchu, věci si můžeš vzít z tý černý skříně. Pak se dostav dolů. Cestu snad najdeš." Podal mi prášek s vodou a postupně ukazoval na místa o kterých mluvil. Jen jsem přikývl a pomalu se zvedl z postele." Jdu udělat něco k jídlu, snad to tu zvládneš. " Rozesmál se a vydal se ven z pokoje. Zkoušel jsem si vzpomenout jak jsem toho týpka poznal, ale na nic jsem si nevzpomněl. Našel jsem si něco na sebe a vydal se do koupelny pod vařící sprchu. Moc dlouho jsem pod ní nezůstal, protože stání v tomhle rozpoložení nebylo moc lehké. Po hygieně jsem se konečně rozhodl dojít dolů. Byt měl na jednoho člověka celkem velký. Byl moderně zařízený, plný spousty doplňků a fotek. Soudě podle několika maličkostí bych si typl, že zde bydlí s dívkou. Cesta do kuchyně nebyla vůbec složitá, stačilo jít pouze za hlasitou hudbou. V kuchyni jsem ale na Namjoona nenarazil. Stál tam mladík v růžové mikině a černých džínsech. "OH ahoj, ty musíš být Tae, že? Já jsem Jin. Jsem Joonovo kámoš. Je to tak trochu god of destruction, a tak ho tu hlídám a vařím mu. Zatím se můžeš posadit ke stolu, za chvilku to bude hotové." Usmál se na mě a pokynul ke stolu. Nechápavě jsem naklonil hlavu, ale nakonec jsem se tiše posadil. "Jinak, co se stalo tak hrozného, že jsi nám málem vycucl celej oblíbenej bar?" Uchechtl se a s pohledem přes rameno mě sjel pohledem. Než jsem stačil odpovědět, vešel do kuchyně první obyvatel bytu, Namjoon. "Ale no tak zlato, nevyzpovídej mi ho tu. Nevidíš že sám pomalu ještě neví kde a kdo je?" Zasmál se a políbil Jina na tvář. Jin ihned odskočil a vystrašeně se na mě podíval. "Ehm, vy jste spolu?" Zeptal jsem se. "Ano/Ne". Ozvalo se najednou. Tahle podívaná mě začala bavit, a tak jsem po chvíli vyprskl smíchy. "Jste spolu rozkošní." Dodal jsem. Jin jen zčervenal a Namjoon pyšně svého přítele chytil za pas, přitáhl k sobě a vrazil mu malý polibek na čelo. Poté se od něho odtáhl a sedl si ke mě. "Takže, co se stalo tak strašného, že jsi se málem upil k smrti?" Opřel si bradu o ruku Namjoon a přehodil si nohu přes nohu. Koutky se mi samovolně stáhly dolů a ramena svěsila. Pohledem jsem vyhledal okno nad linkou, ze kterého šla vidět krásna zahrada plná tulipánů. "Nešťastná láska." Odpověděl jsem jednoduše, a pousmál se nad představou Yoongiho s medvídkem, kterého jsem mu vyhrál na pouti. "Ohh zlatíčko, to je mi moc líto. Copa se stalo? Ublížila ti?" Dřepl si přede mě Jin a ruku mi položil na koleno. Již podle pohledu jsem poznal, že je velice empatický. Staral se, i když mě neznal. I když mě mohl vyhodit z bytu, nebo s nezájmem pojíst a s popřáním štěstí mě nechat jít. "Myslí si, že jsem ho nikdy nemiloval." Zamumlal jsem. Nechtěl jsem mluvit o našem příběhu. Mamka říkávala, že by to lidé nepochopili. "On?" Zeptal se překvapeně, načež se podíval na svého přítele. Namjoon jen pokýval hlavou, ale jinak nic neřekl. "Na to mám jednoduché řešení!" Vykřikl Jin, stoupl si a rozmáchl rukama. Nadějně jsem se na něj podíval, jakákoliv rada se mi hodila. "Velkolepé vyjádření lásky!" Zatočil se dokolečka a zase rozmáchl rukama. Nechápavě jsem natočil hlavu do strany. "Tisíc růží, dvou metrový medvídek a k tomu písnička napsaná a zpívaná tebou pod jeho oknem, mexičtí kytaristi v pozadí." Rozplýval se, máchal rukama a tančil po místnosti. " A k tomu jednorožci a třpytky, že?" Protočil očima Joon a tím si ukradl mou pozornost. "Sim tě, je top nebo bottom?" Řekl jakoby nic, ale já uvnitř umíral studem. Pohled jsem sklopil. "Bottom." Šeptl jsem. "Takže si myslí, že jsi ho jen využíval na sex?" Vypadal jakoby už dopředu znal odpověď, a tak na pokývnutí hlavy nijak zvlášť nereagoval. Jin se mezitím uraženě přesunul zpět k plotně, ale pořád se zájmem poslouchal. "Ukaž mu, jak dobře ho znáš. Ukaž, že jsi mu naslouchal, když v noci mluvil o blbostech, že ti nešlo jen o jeho tělo." Pohledem sklouzl k Jinovi, načež se oba pousmáli. Přemýšlel jsem nad tím, ale nic moc mě nenapadalo. Celý náš vztah se skládal pouze z nevyřčené lásky, nesplněných přání a dlouhých smutných nocí plných slz. I přes to jsem ho miloval. Nebyli jsme stejní, byli jsme jedineční a toho jsem se nemohl nabažit. Přes tohle všechno jsem Joonovi kývl a pousmál se. Na to mě Jin zachránil před další salvou otázek jídle. Přede mnou se objevil talíř s vaječnými rolkami (wtfffffffff co je to sakra za skloňování🤣) slaninou a rýží (jinak, měla jsem to dneska ke snídani a málem jsem se rozbrečela blahem 🤤). V tichosti jsem vše snědl a poté poděkoval za jídlo. "Měl bych už jít, musím si ještě sehnat práci mezitím než ho získám zpátky a budeme moct odjet." Prohodil jsem a postavil se. "Co tím myslíš? Ty nejsi zdejší? Kde teda žiješ?" Vychrlil na mě nechápavě Jin. "Ne, nejsem odsud. Něco mám našetřeno, ale nechci zde plýtvat moc penězi, proto si musím najít práci a něco malého na bydlení." Jin spojil pohled s Joonem a pak se vrátil ke mně. "Chceš s něčím ještě pomoci? Můžeme se ti podívat po menším bytečku. Nebo co bys chtěl dělat za práci?" Hrnul se do toho. Asi mu mě bylo fakt líto. "V pohodě, poradím si. Ale děkuju za všechno. Mohl bych vám to nějak oplatit?" Nechtěl jsem do toho zatahovat někoho dalšího. Lehce si hledám přátele a ještě lehčeji je ztrácím, nechci tu bolest zažít znova. "Myslím, že by postačilo tvoje telefonní číslo a šťastný konec mezi tebou a tím bottomkem." Uchechtl se Joon a podal mi jeho telefon. Jen jsem si povzdechl a naklikal mu tam svoje číslo. "Oblečení si nech. Nechceš alespoň hodit do hotelu?" Nabídku jsem odmítl s tím, že se chci projít. Pobral jsem všechny své věci a pak už s dalším děkuji odešel.

--------------------------------¨

Hah, ahoj? 😅

Duhhh, tohle je trapný, já vím. Nom, tak nějak jsem se rozhodla pokračovat s tímhle příběhem.

Je to snad nejvíc chtěný příběh na mém profilu, a tak je ode mě velice zlé, že jsem ho tu nechala tři roky ležet jen tak. Určitě by si zasloužil normální konec... stejně tak jako vy (pokud tu ještě někdo teda je *velice trapný smích*)

Pokud byste měli ještě zájem o dokončení, tak je ta pravá chvilka se ozvat, protože tomu dávám druhou šanci. Asi to nebude přesně to co jsem chtěla tak dlouho zpátky a asi se mi trochu změnil styl psaní, ale budu se co nejvíce snažit dostat se zpátky do těchto let.

Jinak bych vám strašně moc chtěla poděkovat za vaši aktivitu i po tak dlouhé době, protože ještě teď občasně přicházejí hvězdičky a komentáře. ❤❤

Díl je tak nějak odpočinkový, nechtěla jsem tam dávat žádné drama, ale můžete se ho když tak dočkat příští díl, kdy už se začne rozjíždět děj.

Jupppppp a omlouvám se za všechny nesrovnalosti, ale první díl si pamatuji jen tak stěží a číst ho je moc náročné (navíc bych asi neudýchala tu kýčovitost a ten něco jako pokus o smut🤣 )

Loučí se Lexí, která kupodivu žije 🖐