Známý neznámý (HP, cz ff)

Prolog

Kde se vzal, tu se vzal, objevil se na nocí prosycené ulici mladý muž. Do tváře mu nešlo vidět, protože ji zakrýval stín. Přes hlavu měl přehozenou kápi, zpod které vyčuhovaly tmavé vlasy. Celkově zde působil jaksi nepatřičně. V dlouhém černém plášti, který mu kolem ramen držela jen síla vůle a dva tenké stříbrné řetízky, těžkých černých botách a obyčejné béžové košili vypadal jako někdo, kdo by se snadno mohl stát předmětem klevet zdejší populace žen, co neměly nic lepšího na práci. Ty všechny ale v tuhle chvíli spokojeně spaly. A tak nebyl nikdo, kdo by si toho tajemného návštěvníka prohlédl.

Ten na jednom místě neokouněl příliš dlouho. Ostražitě se rozhlédl kolem sebe, jako kdyby se bál, že ho někdo sleduje, a když se snad přesvědčil o opaku, přitáhl si blíže k sobě menší kancelářský kufřík. Pak vykročil do temné ulice, jeho kroky tlumené čímsi nevysvětlitelným. Když dorazil na samotný konec, kde se ulice připojovala k druhé, zastavil se a zůstal bezhlesně zírat na vysokou budovu před ním. A pávě ta zřejmě byla jeho dnešním cílem, protože po chvíli vykročil k vysoké brance, kterou už značně zmítala koroze, a po krátkém zkoumání stiskl ušmudlaný zvonek. 

Neuměle vytvořený nápis na plotu hlásal do světa: Woolův sirotčinec. Byl vyvedený v tučných písmenech a zdálo se, že cedulku už mnohokrát někdo sundal a zase vrátil na své místo. Stejně jako celý areál sirotčince skrývající se v temné zahradě, i nápis působil omšele a staře. Budova nesoucí toto nehonosné jméno ztrácela omítku a na střeše chybělo pár tašek. To bylo všechno, co neznámý cizinec stihl zpozorovat, než se ode dveří pár metrů za brankou ozvalo vrznutí a následně tiché nadávky.

„Kdo to u matičky boží ruší v takhle nekřesťanskou hodinu," mumlala si pod vousy mladá přísně vyhlížející žena, zatímco se v pantoflích a přes noční košili ve spěchu přehozeném kabátu štrachala k nočnímu návštěvníkovi. 

Zamžourala na něho rozespalým pohledem, neviděla z něho ale o nic víc než kdokoli jiný, kdo by se snad v tuhle noční hodinu potuloval po ulicích v téhle části Londýna. 

„Návštěvní hodiny jsou od sedmi ráno, co je tak naléhavé, že to do té doby nepočká?" zamračila se na něho, přece jenom ale s obezřetným pohledem zalovila v kapse kabátu, vytáhla z ní svazek klíčů a jedním z nich pak branku odemkla. Když cizinci otvírala, ucouvla o krok dozadu.

„Omlouvám se," byla první slova, která neznámý vyslovil. Zněl mladší, než na kolik vypadal, žena ale koneckonců mohla soudit jen podle postoje a oblečení. Když si teď jediným pohybem ruky sejmul z hlavy kápi a odhalil jí tak mladický obličej, neubránila se šokovaně otevřít pusu. 

„Nechtěl jsem vás vzbudit, hledám ale informace o jednom chlapci, který zde u vás, podle mých informací, dříve pobýval. Myslíte, že byste mi mohla pomoct?" jeho hlas zněl jemně a z pečovatelky náhle zmizela veškerá unavenost a nedůvěra. Něco v jeho hlase jí dávalo pocit, že se nemá čeho bát a že by mu definitivně měla pomoct. A jak byl pohledný - ty ostré rysy v obličeji, černé vlasy, co se mu stáčela na čele do kudrlin a oči. Ach, jak pronikavý byl jeho pohled. Skoro se pod ním začervenala. A tak ustoupila ještě o dva kroky zpátky do zahrady, tentokrát ale proto, aby mu udělala dostatek místa. 

„Ale jistě," vyhrkla pak. „Kohopak hledáte?"

Muž chvíli váhal s odpovědí. Rozhlédl se kolem sebe a kufr sevřel o něco křečovitěji. Pak ovšem usoudil, že bude bezpečné mluvit, a tak tichým hlasem odvětil: „Jmenuje se Tom Riddle."

*****

Vítejte u nového příběhu! Vzhledem k tomu, že jsem nedávno dokončila svůj příběh o Albusovi a Gellertovi, rozhodla jsem se teď vydat trošku jiným směrem. 

Kdo si myslíte, že je ten tajemný cizinec? 

Určitě budu ráda za jakoukoli formu zpětné vazby. <3