Právo Nástupců

Právo Nástupců: (Znovuspuštění) Dvanáctá kapitola - Vytí vlků

A on kontroloval svoje zásoby. Nebylo jich zrovna mnoho. Vždyť určitě nikdo nepočítá s tím, že se obyčejné odpoledne stane dobrodružstvím se záchranou vlastního života. Takže jediný obsah nevelké sedlové brašny obsahoval čutoru s vodou, kus kozího sýra a kus chleba ze včerejšího večera, původně jeho svačina, kdyby se u oprav kozích ohrad zdržel dýl, se stala jedinou zásobou bránící smrti z vyhladovění.

Kdyby objevil alespoň malý potůček a měl štěstí, třeba by ulovil nějakou malou rybku. Tu by si pak opekl na ohýnku. Křesadlo obsahoval vak také, stejně jako kus dlouhého provazu na úvaz Hracha u kozích ohrad, jeho čapku a malou sekyrku, takže dokonce měl i zbraň!

„Poněkud nuzná výbava pro cestování," zhodnotil svoje vybavení. Navíc v noci bývá poněkud chladno. Naštěstí měl Hrach pod sedlem poskládanou velkou deku. Obyčejné slabé deky, které se pod sedla dávají, totiž koníkovi nestačila, pravděpodobně tím, že sedlo, které měl Hrách na sobě, původně patřilo většímu a mohutnějšímu koni. Díky nacpané dece a poprsáku ale ze hřbetu neklouzalo nebo se v něm už naučil jezdit.

Nervózně kontroloval množství světla. Pořád více a více ubývalo a nebude trvat dlouho a snese se noc. Divoká a nevyzpytatelná.

„Jestli tohle přežiju," povzdechl si mladík a pak se na chvilku zastyděl. To, když si vzpomněl, před čím vlastně utekl. Mohl tam vlastně zůstat. Pak by ho už vůbec nic netrápilo. Nikdy.

„Já to zvládnu," pevněji sevřel otěže a odhodlaně vyrazil dál. Nastal nejvyšší čas hledat místo k nocování.

Netrvalo ani tak dlouho a konečně našel příhodné místo, cesta se o něco více otevřela a chlapec před sebou spatřil skalní převis. Dostatečně velký a vysoký tak, aby se tam vešel nejen on, ale i jeho už unavený koník.

„Dobře, Hrachu, pro dnešek už to stačí," poplácal koníka po krku se zaschlým potem a zavedl ho pod převis. Koník se ostražitě rozhlížel a nakonec, když usoudil, že je místo snad bezpečné, sklonil hlavu a začal podřimovat.

„Teď už můžeš," zasmál se a začal koně odsedlávat, uzdečku mu však nechal, vytáhl provaz ze sedlové brašny a koníka přivázal.

Když Hrachovi sundal ze hřbetu sedlo, koník se oklepal a spokojeně zamručel, natáhl hlavu, aby si poškrábal svědivé místo pod místem, kde ho ještě před chvíli tlačil kožený popruh.

Mladík opřel sedlo o skalní stěnu a vyklepával deku. Voněla koňským potem a kůží. Jemu to však nevadilo, alespoň mu v noci nebude zima.

Přemýšlel, zda má rozdělat oheň. Z vyprávění svého otce a dalších pastevců věděl, že případný horký sluha ho ochrání před dravými šelmami – vlky, ale světlo od zdroje tepla by ho mohlo prozradit. A on netušil, jestli se v okolí náhodou nevyskytují další Královští vojáci krom těch, kteří vyplenili jeho Osadu.

Zrovna však panoval podzim a s ubývajícími slunečními paprsky se do krajiny začínal vkrádat chlad noci a on netoužil po tom, že by snad mohl umrznout. Nebývalo nic neobvyklého, že i na počátku podzimu se za mrazů noci snášel nad horskými štíty i sníh. Před ním byl sice chráněn převisem, ale před mrazem ho skála neochrání.

Vyrazil tedy pro dřevo, jen na dosah jeho úkrytu posbíral suché větve a pak se ještě vrátil pro náruč vysoké šťavnaté trávy pro svého koníka. Hrách potěšeně zafrkal a přerušil své podřimování, aby si pochutnal na své nuzné večeři.

„Máš toho víc, než já," omluvil se koníkovi mladík a pomocí křesadla si rozdělal oheň. Na skalní jeskyni se rozlila oranžová záře a doplnila místo noclehu o trochu přívětivosti.