Mr. Godly

4) - Mr. Godly

Od toho večera, co jsem byl zatáhnut na večírek pana Božského, uběhl už nějaký čas. Přesněji dva týdny, od té doby jsem ho nikde neviděl. Necítil jsem na sobě jeho pohledy, nic. Za tu dobu jsem se pustil do nové knihy a abych řekl pravdu, teď když necítím na zádech zapíchnuté ty modré oči, pracuje se mi trochu hůř. Pořád mi to nejde do hlavy, nemohl jsem pobrat, proč se mnou chtěl mluvit. Pár chvil co jsem dopíjel své druhé kafe a s myšlenkou, že dnešní kapitolu dám nějak dohromady, jsem se pustil opět do práce. Pohledem jsem sledoval obrazovku, na níž se objevovala písmenka, a ve své mysli nechal plynout příběh, který jsem skládal na papír. Z toho všeho mě vyrušil jeden jediný zvuk, a to bylo klepání na dveře, no, spíš to bylo něco podobného jako v den, co se mi skupinka lidí rozhodla zničit dveře. S protočením očí jsem se zvedl a už si pro toho člověka chystal jedovatou poznámku.

Poznámka se však náhle rozplynula, když jsem za dveřmi viděl Božského, během chvilky jsem nebyl schopný nijak reagovat, překvapil mě tady, opravdu. ,,Dobré odpoledne, příteli, neruším?" zase se mile usmál. Jak je sakra možný, že je ten člověk pořád tak pozitivní? Uhnul jsem z cesty, kdyby chtěl jít dál. ,,Vůbec ne.." slabě jsem se usmál. Asi bych si měl dát pauzu od psaní, měl bych se trochu rozptýlit, takže přistoupím na cokoliv, co bude mít v plánu. Podíval se na hodinky. ,,Jej, to máme hodin, byl bych rád, kdybys šel se mnou na oběd." Chvilku jsem jen tak zíral, najednou se mi to ale i začínalo zamlouvat, dneska jsem byl líný dělat nějaký oběd a měl jsem v plánu jet do města. ,,Rád." Tentokrát bych se měl nějak zcivilizovat, už tam nemohu jet v teplákách a tričku.

,,Pověz mi, příteli, copak jsi o mně už slyšel?" Promluvil během jízdy, mezitím co jsme mířili do města, tam se to všechno šíří jako plameny. Slyšel jsem toho o něm hodně, ale chci to vědět od něj. Pravdu. ,,Také jsem něco z toho slyšel a povím ti, něco tak směšného jsem dlouho neslyšel." zasmál se a nasadil si sluneční brýle. Takže něco ví taky, což se dalo čekat, když se o něm mluví skoro všude. ,,Tak mi to řekni." Vůbec nevím, kde jsem v sobě vzal až takovou odvahu a dovolil si mu tykat, vždyť se ještě prakticky vůbec neznáme. Jen po mě hodil pohledem a slabě se ušklýbl. ,,Jmenuji se Karel, važ si toho, příteli, jen málokdo zná mé skutečné jméno. Narodil jsem se do, ehm... celkem bohaté rodiny, bohužel už nejsou, momentálně mám jen bratra..." Takto pokračoval do té doby, dokud jsme nestáli před menším podnikem ve městě. Lidé, jen co zahlédli jeho auto, se opět stáhli do hloučku a něco si mezi sebou šeptali. ,,Věříte mi, příteli?" Tentokrát na mě pohlédl déle, nemusel dávat pozor na cestu, tak toho využil.

Jen jsem kývl a pohled zase sklonil, proč se sakra v jeho přítomnosti cítím tak nervózní? Ani jsem nijak nestačil reagovat a byl jsem v autě sám. Vystoupil jsem a viděl ho, jak si kontroluje svůj odraz ve skle, jež bylo před ním, srovnal si sako, kravatu a naposledy prohrábl vlasy. ,,Můžeme?" Promluvil když pravděpodobně skončil s úpravami svého vzhledu. Jen jsem kývl a vydal se s ním do útrob podniku, kde mě hned do nosu udeřil zápach z cigaret, alkoholu a něčeho, co raději nechci zjišťovat. Jen co jsem přejel pohledem zdejší lidi a prakticky celou tu místnost, mě přešla chuť na jídlo. ,,Budeme tady jen pár chvil, příteli, schůzky netrvají déle jak deset minut." Ujistil mě a hned se začal s někým bavit. Upřímně jsem se trochu bál vzdálit se od něj jen na pár metrů, nechtěl jsem mít s těmito lidmi nic společného. Raději jsem zůstal sedět vedle. ,,A vy jste kdo? Copak děláte vy?" Optal se mě muž, který s námi sdílel stůl, zapomněl jsem, sakra. ,,Promiňte, pane, jsem Martin... Martin Carev a jsem..." nedořekl jsem to, protože mě přerušil můj společník. ,,Martin, píše knihy, jedny z nejlepších, které jsem kdy četl." Tak proto, protože píšu knihy.

,,Takže vlastně kvůli knihám? Jen kvůli knížkám ses rozhodl pro mě?" Řekl jsem mírně vyšším hlasem než normálně. Proč to neřekl rovnou? ,,Tady Kája čte celkem dost, pořád mi vypráví o tom, jaký našel knížky, ale o těch vašich básní pořád. Někdy mám pocit, jako by mi už z toho měla prasknout hlava." Zasmál se muž a napil se ze svého drinku. Později se ohlédl kolem sebe a pak jeho pohled zůstal opět na nás. ,,Teď ale k věci, Kájo, je to celkem vážný." Kájo? Asi nějaký hodně blízký přítel, když ho může takto oslovovat. ,,Jo, to je moc pěkný, ale na tohle nemám čas. Omluvte mě." Zmizel... jako duch. ,,Kluk jeden paličatá." Utrousil poznámku muž a dál se věnoval svému drinku. Nedalo mi to a musel jsem se zeptat, měl bych se svou zvědavostí něco dělat. ,,Říkáte mu Kája? Vy se tak znáte?" Muž se jen uchechtl ,,Jistě Martine, na své jméno je velmi pozorný, prozrazuje ho lidem, který ho hned neodsoudí a dají mu šanci, věří jim." 

,,Tak co tady berete za drby?" Přidal se k nám Božský s úsměvem. ,,Mohu se přidat?" Zasmál se a prohrábl si vlasy. ,,Brzy pojedeme, příteli, tentokrát na skutečný oběd. Já mám už vše vyřešeno." Upravil si sako a pohlédl na mě se svým klasickým úsměvem.
,,Jen běžte, kluci, tady asi už skončili všichni." Prohlásil muž, zvedl se a zmizel někde v davu lidí, již opouštěli tento prostor.
---
,,Řekni mi, Martine, máš něco v plánu?" Byl vždy jako malý kluk, nikdy jsem nezapomněl na jiskry radosti a naděje v jeho očích, které se objevily vždy, když něco chtěl vědět. Jen jsem pokrčil rameny a neodpovídal, slabě jsem se usmál a řekl to stejné, jako před několika týdny bratrovi: ,,To je tajemství." ,,Uraženě" odvrátil pohled a vydechl, po krátké chvíli se usmál a opět na mě pohlédl. ,,Jsem šťastný, že jsem tě mohl poznat, nejen kvůli knihám, ale i menší nabídce, hm?" Tázavě jsem zvedl pohled a čekal, co z něj vypadne. Stejně jako já dlouho mlčel a poté promluvil. ,,Mohu ti věnovat částku, jakou si řekneš na větší a lepší rozvoj tvých knih." Jen jsem ho zaraženě sledoval. To nemohu přijmout, vůbec. ,,Kájo, nezlob se na mě, ale tohle nemohu přijmout." Použil jsem zkratku jeho jména stejně tak jako použil ten muž. Vypadal, že mu to nějak vadilo. Asi je už zvyklý na různé zkratky svého jména.

1080slov