Mr. Godly

2) - Mr. Godly

10.8

Ráno jsem měl v plánu navštívit svého bratra a jeho slečnu, byl jsem pozván i na oběd. Bratr trval na tom, abych k nim přišel, že i jeho slečna by mě ráda viděla. Nakonec jsem svolil, abych zabránil ,,hádce". Dostal jsem se do koupelny a zadíval se na svůj odraz. Nevím proč, ale od té doby, co jsem se sem přestěhoval, mám pocit, jako by mě někdo sledoval. Několikrát jsem se vždy rozhlédl kolem sebe, ale nic, no, spíš nikoho jsem neviděl, stejně jako teď, jako by mě někdo sledoval. Zadíval jsem se do zrcadla, ze kterého jsem měl výhled i ven na část domu, který patřil sousedům. Prozatím jsem neměl čas to řešit, pustil jsem vodu a začal s ranní hygienou.
---
,,Čau bráško! Dlouho jsme se neviděli." uvítal mě můj starší bratr a poplácal mě na rameni. Neviděli jsme se už nejakou dobu, je více podobný našemu otci. ,,Pojď, Ann už připravila stůl." Ach jistě, jeho slečna Ann, moc milá a celkem i pěkná, brácha měl vždy dobrý vkus na slečny, a Ann je zatím jedinečná. ,,Pořád si nejsem jistý tím tady zůstat, opravdu nebudu nějak překážet?" Chytil jsem si paže a pomalu šel za ním do obýváku, odkud se občas ozval slabý zvuk cinkání příborů. ,,Ne, nebudeš a už s tím přestaň, budeš tady a konec." Rozhodl a tak jsem raději už nic nenamítal, od doby, co jsme přišli o otce, se vedení ujal on a tak si už více méně zvykl poroučet. Vešli jsme do obýváku, kde byl opravdu připravený stůl, uprostřed váza s květinami a okolo talíře a stříbrné příbory.

,,Martine, proboha, jsi to ty?" Jako je pravda, že jsem tady dlouho nebyl, a soudě podle reakce Ann trochu déle. Přišla k nám slečna, blonďaté vlasy měla spletené do dlouhého copánku a její modré oči zářily štěstím. ,,Ahoj, Ann." Pozdravil jsem ji a slabě se usmál, prohrábl si světlé vlasy a trochu se prohlédl. ,,No, asi ano?" Zasmál jsem se a byl jsem uvězněn v objetí štěstí. ,,Pojďte, oběd je hotový." Všichni jsme se usadili ke stolu.
---
,,Jak ti jde psaní?" Zeptali se mě po nějaké době, co diskutovali mezi sebou o nějakém jejich plánu, nerozuměl jsem jim, raději jsem sklonil pohled na svůj talíř s jídlem. Jen co jsem zaregistroval, že otázka byla mířená na mě, narovnal jsem se v zádech a trochu se snažil zorientovat, od koho přišla. ,,Um, celkem dobře." Slabě jsem se usmál. ,,Už jsem ji dopsal, teď se musím domluvit s vydavatelem." Pokrčil jsem rameny a vzal si poslední sousto dezertu. ,,O čem bude?" optala se hned má krev. Jen jsem se ušklíbl: ,,To je tajemství," pronesl jsem tajemně a zvedl se od stolu, rozhodnutý se rozloučit a jít opět domů pokračovat v psaní, nebo že bych chytil nějakou inspiraci na další knihu. ,,Děkuji vám moc za oběd, měl bych už jít." Vzal jsem si své věci a rozloučil se s nimi.

,,Prý sis koupil dům vedle Božského, je to pravda?" zastavil mě bratr jednou jedinou otázkou. Zastavil jsem se a opatrně se podíval se na něj, jak je možný, že to ví? Nikdo mu to neřekl, no heh, od někoho se to dozvěděl. Složil si ruce na hrudi a díval se na mě podezíravým pohledem. Ann už nevypadala tak klidně. Držela si dlaně a upřeně nás, no, tedy mně, sledovala, jako by čekala, že tohle celé vyvrátím, ovšem bohužel se tak nestalo. ,,Ehm, no ano, koupil." Bratr mým směrem kopl malou stoličku a ukázal, abych se ještě chvíli zdržel. Slabě jsem vydechl a posadil se, tak a teď bude kázání o tam, jak jsem hloupý a nezodpovědný, přesně jako jsem slýchával, když jsem byl malý. ,,Nedávno jsem byl ve městě, a schválně, jestli budeš vědět, co všechno o něm říkali." Tvářil se celkem neutrálně, pořád měl ruce na hrudi a ani na vteřinu ze mě nespustil pohled. Pokýval jsem hlavou a věci opět položil k nohám, myslím, že tohle bude opět na dlouho. ,,Je to blázen, Martine. Bohatství mu stouplo do hlavy a... není to člověk." Mluvil o něm, jako by to byl nějaký netvor nebo co, copak teď se budou všichni odsuzovat podle toho, jak bydlí?

,,Třeba ne... třeba se s ním dá bavit? Lidi z města toho napovídají hodně, protože nemají co jiného na práci, než pomlouvat ostatní lidi. Neobtěžovali se ho poznat a hned uvěřili prvnímu, co uslyšeli od ostatních. Vzpomeň si na to co nás učil táta: ,Vždy hledej v lidech jen to dobré.' Nevím, jak ty, ale já se touto větou řídím už od jeho smrti. A teď mě omluv, musím jít, nemám náladu se tady s tebou dohadovat." Snad vůbec první monolog, který jsem za ten den pronesl. Zvedl jsem se a vrátil židli zpět na své místo a naposledy po něm hodil pohledem a později i po Ann. ,,Mějte se, ahoj." Odešel jsem pryč.

Do večera jsem seděl, nebo chodil po místnosti hned vedle otevřeného notebooku a snažil se přijít na nějaký vhodný název nebo děj knihy. Držel jsem v dlaních hrnek kafe, občas jsem trochu upil. ,,Vzdávám se." Na nic kloudného jsem nepřišel, a tak jsem zavřel notebook a vyšel ven před barák, kde byl menší prostor. Opřel jsem se o zábradlí a zadíval se před sebe na hladinu vody velkého jezera. Toto bylo místo, které mi vždy zvedlo náladu i chuť psát, dneska ale ne, dneska si dám pauzu. Později jsem zaregistroval i jinou osobu v mé blízkosti, pohledem jsem zkoumal pobřeží a kousek od sebe jsem viděl osobu, jež stejně jako já zírala na hladinu jezera. Chvilku jsem ho sledoval a i přes tmu si ho trochu prohlédl, nevím, co se dělo, ale nějaký můj vnitřní hlas mi potichu napovídalo, že tohle je můj soused - Pan Božský. Všechny moje pocity mi říkaly, abych šel za ním a snažil se začít nějaký rozhovor.

Ovšem jsem to raději nechal na jindy a zase pomalu zašel do svého bytu.

981slov