Seděl jsem v Agentuře tiše pozorujíc Ranpa. Může se vám to zdát divné, ale vždy když o něj zavadím pohledem se mé srdce rozbuší. Sice nevím jestli by mohl mé city někdy opětovat, ale mám plán, jak to zjistit. Z kapsy jsem vytáhl menší knihu, do které jsem již dopisoval poslední řádky příběhu, přičemž jsem stále koutkem oka pozoroval toho mladíka. Po chvíli se zvedl ze židle, na které předtím seděl a vypadalo to, že jde ke mně. V duchu jsem začal panikařit a rychle knihu zavřel.
Bezmyšlenkovitě jsem hleděl na svůj stůl, po kterém se povalovaly papíry s rozličnými případy na vyřešení. Po všem tom předchozím veselí byly určité prostory Agentury zavaleny nepořádkem, který byl nebezpečně blízko mému pracovišti. Pravděpodobně jsem byl pověřen jako úklidová četa a ty odpadky tu dávno už být neměly, ale proč by přeci měl nejlepší detektiv Japonska ne-li snad celého světa vynášet pytle s tak nevábným obsahem? Znechuceně jsem na ty balíky pohlédl a už bych se snad s nimi i trmácel dolů, ale v určitou chvíli jsem pocítil, jak se mi do zad zabodává pár očí. Vystřelil jsem ze židle, jak nejrychleji jsem mohl a vydal se na cestu za svou obětí, co se krčila v rohu a něco si čmárala do knihy. ,,Oi, vynes ty odpadky ven." Obrátil jsem se na dotyčného s prosbou nebo spíše s rozkazem. Přeci jen se s tím nebudu tahat.
Podíval jsem se na pytle a pak na něj: ,, J-jo, dobře." Trochu roztřeseně jsem vstal ze židle a popadl odpad. Než jsem vyšel ze dveří, ještě jsem se otočil na svého malého mývala Karla, ale ten spokojeně spal na jedné ze židlí. Letmě jsem se usmál a šel vynést to smetí. Stojíc u popelnic jsem přemýšlel, jak Ranpa přimět ke čtení té knihy. Mohl bych mu namluvit, že je to opět záhada, kterou má vyřešit, ale co když mě prokoukne? Povzdechl jsem si, protože nic lepšího mě nenapadalo.
Spokojeně jsem si kecl zpět na své místo a vytáhl zpod stolu čokoládovou tyčinku, jejíž obal jsem následně otevřel a odhodil někam do neznámých tajů. Tyčinku jsem poté začal velice zaujatě chřoupat, mezitím co jsem si četl o nějaké vraždě ze sousedství. Mohl bych hned teď z fleku usvědčit viníka, jenže to bych se pravděpodobně znovu vystavil zvedání ze židle a to hodlám praktikovat pouze v případech nouze. Posledně jsem se ze svého místečka zvedl kvůli tomu brajglu vedle. Což mi připomíná... Neměl by být Edgar už zpět? Vždyť šel jen vynést odpadky a pokud se s ním nezřítil výtah nebo teď neleští víko popelnice, tak by tu už měl být. Odejít nemohl, protože Karl se stále rozvaloval na měkké, polstrované židli a pochybuji, že by Edgar svého mazlíčka někde zapomněl.
Chodil jsem v uličce sem a tam, ale měl jsem úplně vymeteno, dokonce jsem i zkoušel jak mu to řeknu. Chytl jsem se za hlavu a doléhala na mě opět panika. Ne! Edgare seber se, vejdeš tam, dáš mu tu knihu a řekneš mu ať si jí přečte! Už s odhodlanějším výrazem jsem se vydal nahoru a téměř jsem vpadl do místnosti Agentury. Rázným krokem jsem se vydal k místu kde seděl, když jsem došel až k němu, vytáhl jsem z kapsy knihu a naprosto plynule a odhodlaně mu řekl: ,,Čti."
Ze soustředění na skvrnu od ramune, která rozhodně nebyla způsobena mnou mne najednou vytrhlo hlasité prásknutí dveřmi a ani jsem se nestihl otočit a podívat do obličeje narušitele, který mi vmžiku nakazoval, ať čtu drobný svazek, jenž křečovitě svíral v rukou. ,,To už jsi přišel s další nerozluštitelnou záhadou?" Optal jsem s úsměvem na rtech a knížečku opatrně přebral do svých rukou. Překvapilo mne sice, že to nebyla taková masivní bichle jako minule, ale nemyslím si, že by délka příběhu tolik ovlivňovala složitost případu. Obrátil jsem pohled vzhůru od knihy k postavě tyčící se nade mnou a vyčkával na odpověď.
,,Tahle kniha jednu záhadu objasní." Řekl jsem s kamenným výrazem, probodávajíc ho svým poodhaleným okem. Opatrně si vzal knihu, kterou jsem mu podával a s úsměvem ji otevřel. V duchu jsem se usmál, ale zároveň jsem měl trochu obavy. No, rozmyslet jsem si o už stejně nemohl, takže jsem si jen stoupl za něj, začetl se a ve víru myšlenek jsem aktivoval svou schopnost.
Nad významem jeho slov či činů jsem se už nestihl moc zamyslet, protože jen co jsem rozevřel desky knihy, odhalil zářivě bílé listy a v duchu si přečetl první vytištěná slova jsem cítil jak mne již rozvířené, křehké listy jemně hladí a vtahují do neznámého příběhu.
Probudil jsem se ležíc ve vysoké trávě na rozlehlé louce. Ve vzduchu jsem cítil vůni bylinek a lučního kvítí, otočil jsem se a uviděl Ranpa ležet vedle mě. Jsem docela zvědavý co na to řekne až se probudí, vsadím se, že tohle nečekal. Pomalu jsem se zvedl a oprášil svůj šat. Rozhlédl jsem se kolem, hledajíc srub o kterém jsem se v knize zmiňoval. Mezitím se Ranpo pomalu probouzel.
Otevřel jsem oči a ihned jsem byl udeřen slunečními paprsky. Po chvíli jsem si na tak náhlé, prudké světlo přivykl a začal se ohlížet po svém okolí. Uvědomil jsem si, že se nacházím na kvetoucí louce nad kterou se vyjímalo azurové nebe bez jediného mráčku. Najednou jsem si připadal jako v pohádce, ale do té jsem přeci nevstoupil nebo snad ano? Cítil jsem, že i přes tu všechnu krásu kterou jsem byl obklopen, do mě proniká osten pochybnosti. Ale nesmím se nechat obalamutit pouhopouhým zevnějškem. Ač je to tu sebekrásnější, může to být s trochou štěstí místo činu a to bych si teď rád ověřil. Ohlédl jsem se za sebe a spatřil postavu, která se kolem sebe rozhlížela a pomalým krokem obcházela okolí. Uvážil jsem, že nebude na škodu se také jednou zvednout a vydat se vstříc neznámu. Jakmile jsem byl jen pár kroků od postavy, došlo mi, s kým mám tu čest a bez prodlení jsem na dotyčného promluvil. ,,Kde to jsme? Proč tu jsi? A jaký případ, jestli vůbec nějaký, budu řešit?" Snad se pod touto salvou otázek nesesype, protože opravdu nemám zapotřebí tu někoho resuscitovat.
Konečně jsem našel lesní cestičku, která vedla na ono místo. Úspěšně jsem ignoroval Ranpovu smršť otázek a vydal se po pěšině směrem k lesu, kde se měl srub nacházet. Po chvíli jsem se otočil abych zjistil jestli mě následuje, naštěstí šel za mnou, ale nevypadal z toho moc nadšeně. Zvolnil jsem krok, no spíš jsem se s ním loudal, ale nevadilo mi to. V lese byl příjemný chládek a stín, což mi vyhovovalo. Podíval jsem se na Ranpa a opět se mi rozbušilo srdce, usmál jsem se a podíval se před sebe.
Nevěřícně jsem na něj pohlédl, ale už se ke mně točil zády a odcházel po pěšině dál k tmavému háji. Radši jsem putoval za ním, protože jsem přeci jen byl někde, kde se můžu snadno ztratit. Na truc jsem propaloval pohledem jeho záda a abych svou uráženost ještě podtrhl, nakopl jsem nějaký kamínek. Přeci jen je urážkou ignorovat otázky tak významného detektiva, jako jsem já.
Kráčeli jsme hlouběji do lesa, až jsme došli ke srubu. Ve vykotlaném stromě vedle jsem objevil klíč, o kterém jsem psal v knize. Odemkl jsem s ním dveře a pomalu vešel dovnitř. Vypadalo to přesně tak jak jsem to napsal, úžasné. Srub měl dvě místnosti, v jedné byla kuchyň a v druhé něco jako ložnice s dvěma postelemi. Z druhé místnosti se, podle mého očekávání, vynořil Karl a skočil na mě. Bylo mi jasné, že se mnou neodejde tak jsem ho sem připsal. Přece neopustím svého mazlíčka.
Pochybovačně jsem zíral na interiér srubu, který mi byl odhalen Edgarem. Bylo už téměř nemožné, že bych tu byl proto, abych vyřešil nějakou záhadu jako minule, proto jsem jen postával na prahu a pozoroval, jak se tmavovlásek mazlí se svým maličkým společníkem. V naději, že objevím místo činu jsem vstoupil do srubu a začal se rozkoukávat kolem sebe.
Nechal jsem Karla vylézt na má ramena a dívajíc se na Ranpa jsem se posadil do jednoho ze dvou křesel, která byla postavena v rohu místnosti spolu se stolkem. ,,Neposadíš se?" zeptal jsem se a ukázal na protější křeslo. Když tak učinil, sepnul jsem ruce a opřel se. ,,Určitě chceš vědět proč jsi tady a co se tu děje. Víš, je to celkem prosté." zvedl jsem se a přišel k němu. ,,V této knize se budu snažit aby... aby..." Můj hlas si opět začal dělat co chce a tak jsem nakonec, celý zrudlý, špitl: ,,Jsi mě miloval."
