Říkají mi zrádkyně.

9. kapitola

Šla jsem po chodbě zpátky k sálu. Hned co jsem tam strčila hlavu, sál utichl.

"Kde je Celestia?" Vyšla Luna z davu.

"V pokoji. Nechce se mnou mluvit." Přišla jsem k ní blíž, abych nemusela křičet.

"Už víte co se s nima stalo, Vísosti?" Vyhrkl jeden baron jménem Silver Fall, s bílým tělm, dlouhou modrou hřívou a velkou zláštností. Má totiž stříbrný roh s kopýtky.

"Ne," otočila jsem se na něj. Přišel ke mně blíž a potichu se zeptal řekl: "Ale víte, kdo to udělal?" Jeho hlas byl chladný jako místo odkud pocházal. Pochází totiž z hor za Equestrií.

Napřímila jsem se a řekla: "Ne, ale ani kdybych to věděla, tak Vám to neřeknu."

Pousmál se a naklonil ke mně havu tak, že sme se skoro čumáčky dotýkali a ještě potišejc řekl: "To je chyba. Až mě budete nejvíc potřeboat, tak vám pomůžu." Sotva to dořekl, tak se teleportoval. Jeho slova jsem nepochopila.

"Co to bylo za úchyla?" Podívala jsem se na Luna, jenž si dovlila něco, takového vypustit z pusy. Sklopila havu, protože ji došlo, že to nebylo vhodné.

"To byl Silver Fall. Velký přítel našich rodičů."

Vešla jsem na pódium. Všechny oči se na mě zase dívaly.
Sál byl pln napětí, div že neprask.

"Mám špatné zprávy. Ta první je, že se Král s Královnou nenašli. A ta druhá, že oslava končí. Prosila bych vás o to, abyste odešli domů." Dořekla jsem poslední slova a uslyšela šum hlasů.
Sál se postupně vyprazdňoval, až jsme zbyli jen já, Sombra a Luna.

"Co budem dělat?" Zeptala se Luna.

"Netuším."

"Být váma, tak se vyspím. A vyřešte to až zítra," řekl Sombra odcházející do své ložnice.

"To je dobrý nápad!" odskákala za ním Luna.

"Tak dobře," neřekla jsem tak nadšeně. Byla jsem asi jediná, kdo si uvědomila vážnost situace.

Další den ráno mě probudil křik. Vyšla jsem na chodbu a nestačila jsem se divit. Luna mi přeběla před nosem, za ní běžel Sombra, který čas od času za sebe střelil nějaké kouzlo. Když proběhli, tak za nima letělo cosi černo-tmavo-tyrkysového. Zděsila jsem se, Chris. Moje nejlepší kamarádka.
Ihned jsem vyrazila za nimi. Luna vyskočila z okna a vzlétla, ale Sombra neměl křídla.
Dělat se mi to nechtělo, jiná možnost však nebyla. Rozzářila jsem roh a se slzama v očích jsem vystřelila kouzlo. Chrys byla pryč.
Podlomily se mi kolen a já spadla v záchvatu pláče na zem.
"Ty víš kdo... To byla Chrys, že?" Zeptal se Sombra, já jen pokývala hlavou.
"Kam si ji poslala?!"
"Nech ji. Ať se vybrečí, pak se jí zeptáme." Uslyšela jsem hlas Luny.
Obešli mě. Luna se na chvíli zastavila vedle mě a pak šla dál.
Ležela jsem tam asi hodinu. S jsem, že se probudí a vedle mě bude sedět vysmátá Luna. To se však nestalo.
Zvedla jsem hlavu, rozhlídla se. To ticho. Ani vánek. Zvedla jsem se. V tu chvíli dotyk mých kopýtek podlahy zněl jako, kdyby jste zařvali. Nechápala jsem to. Až do chvíle než jsem omdlela.
Myslela jsem, že to větší horor být nemůže, ale to jsem se mýlila.
Trhla jsem sebou a sedla si.
"Už je pryč i Discord." Hlas mé mladší sestry Luny byl unavený a skleslý.
"Cože?! Jakto?!"

"Použili jsme elementy harmonie a udělali z něj sochu." Její hříva vlála jako vlajka.
Ve dveřích jsem zahlédla Cesletii, s hřívou na tom byla stejně, ale měla ji stále růžovou, Luna ji měla černou s hvězdičkami a modrým ohraničením.

"Co s tím budeme dělat? Nemůžeme nechat zmizet všechny krále, královna, prince a princezny," řekla Celestia.
V tu dobu jsme seděli v sále, jenž byl přímo určen k diskuzím