Šance na lepší život I

7. kapitola - Halloweenská hostina

                                                                                          *********

„Pane Pottere," ozvalo se najednou nad ním. Polekaně zvedl hlavu a spatřil nad sebou profesorku Peregrinovou. „Myslím," otočila se profesorka ke třídě, „že jsme našli našeho dobrovolníka."

Ještě než se vzpamatoval, profesorka ho dovlekla za rukáv hábitu před lavice a odstoupila od něj asi pět metrů. Jízlivě se na něj usmála a Harry se opravdu obával, co bude následovat.

„Použijte na mě jakoukoli kletbu, která vás napadne," pronesla najednou profesorka.

„Ale já..."

„Jen nedělejte, že žádnou neznáte. Já jsem jich ve vašem věku znala hned několik."

„Nechci vás zranit."

Profesorka se jen uchechtla. „Prosím vás, Pottere. Vy nejste schopný vyčarovat něco, co by mi mohlo ublížit," pronesla a od Zmijozelů se ozval posměšný smích. „No, pusťte se do toho," vyzvala ho profesorka. Harry na nic nečekal a prudce švihl hůlkou. Harry na profesorku vyslal Confundo a doufal, že to profesorka nebude čekat. Ta ale byla k Harryho smůle perfektně připravená a jedním lehkým mávnutím hůlkou jeho kletbu odrazila. 

„Matoucí kletba. Moc hezké," pravila profesorka ironicky a otočila se k třídě. „A teď vám ukážu, co se stane každému, kdo nebude v mých hodinách dávat pozor." Profesorka to ještě ani nedořekla a na Harryho už letěla neznámá kletba. Nestačil ani zvednout hůlku, když ho silný proud magie srazil k zemi. Chvíli tam jen ležel a přemýšlel o tom, jestli je mrtvý.

„Jsem v pekle," zašeptal Harry, když nad sebou spatřil profesorku, která se na něj dívala s úšklebkem a posměch z jejích očí přímo sršel. Harry se na zemi nepovaloval dlouho, protože najednou dostal velikou chuť začít stepovat. Neuměl to a vlastně ani nikdy nikoho stepovat neviděl. Jeho nohy si to bohužel nenechaly vymluvit, Harry vyskočil a začal proti své vůli stepovat. Z celé třídy se teď nesl bujarý smích a to nejen ze Zmijozelské koleje, ale i z těch ostatních včetně té jeho. Možná by mu to taky přišlo vtipné, kdyby ho nezačínaly bolet nohy. Zoufale se podíval na profesorku. Jakoby mu četla myšlenky. „Zůstanete tak až do konce hodiny, pane Pottere. Nějak vás přeci musím naučit dávat pozor," dodala profesorka na svou omluvu, kterou vůbec nemyslela vážně. Harry se tedy snažil nějakým způsobem dostat na své místo. Asi po pěti minutách se mu to podařilo, ale do konce hodiny se musel držet své židle, jelikož jeho nohy ho neposlouchaly a kdyby je Harry nezadržel, stepovaly by teď už po celé třídě. Hodina skončila a profesorka Harryho osvobodila. Samozřejmě nevynechala jednu ze svých jízlivých poznámek. Harry pocítil neuvěřitelnou úlevu, tu ale za chvíli vystřídala neskutečná bolest nohou. Ron a Hermiona se mu snažili být nápomocní, ale Harryho nohy byly jako ze želatiny a on nedokázal ujít ani krok bez toho, aby se mu nohy nerozklepaly.

„To bylo od profesorky opravdu odporné," ozvala se Hermiona cestou ze třídy. „Na tohle neměla právo."

„Hermiona má pravdu," přitakal Ron a podíval se na Harryho. „Na co si vlastně myslel, Harry?"

„Na ten den, kdy přišla profesorka pozdě a vypadala tak divně. Zajímalo by mě, co se stalo."

„To asi nikdy nezjistíme Harry," podotkl Ron.

„A co se třeba někoho zeptat," zeptal se Harry s nadějí v hlase svých přátel.

„Vždyť o ní nikdo nic neví," začala vysvětlovat Heriona. „Sedmáci ji neznají a profesoři nám o ní nic nepoví." Hermiona se pak najednou zarazila. Na tváři se jí rozlil šťastný výraz a rozzářily se jí oči. „Mám to," vykřikla na celou chodbu, až se za nimi někteří studenti otáčeli. „Pokud profesorka pochytala smrtijedy v devatenácti, znamená to, že teď jí bude dvacet tři let. Nechodil někdy v tom období do školy taky Bill," zeptala se Rona.