Šance na lepší život I

6. kapitola - Oko za oko, zub za zub

Byl první říjnový den a profesorka Peregrinová seděla u sebe v kabinetě. Měla špatnou náladu. Ta fotografie - prostě nemohla uvěřit, že by se něco tak příšerného mohlo stát znova. Bylo to už čtyřicet dva let od té doby, co Brumbál porazil Grindelwalda. Byl to jeden z největších činů kouzelnické historie. Brumbál tenkrát zachránil spoustu životů. Bohužel nebyl dost rychlý na to, aby zachránil všechny. A mezi nimi byl i život její babičky. U Merlina, vždyť její babička byla tak mladá. Bylo jí teprve dvacet tři let. Stejně jako bylo právě teď Almě. Jestli se profesorka bála smrti? To sama nevěděla. Na tuto otázku si nedokázala odpovědět sama a bubáka už hodně dlouho neviděla. Její babičku zastihla smrt tak náhle. Žila poklidným a šťastným životem. V té době byly Almině matce dva roky. Podívala se na jednu z žen na fotografii. Stála na pravé straně, úplně na konci. Byla to malá obtloustlejší žena s vlasy rudými jako oheň a modrýma očima. Na tváři měla přátelský úsměv. Alma ji neznala. Nevěděla, jestli toho má litovat, nebo jestli má být ráda. Když byla mladší, snažila se poznat některá z tajemství své rodiny, ale posléze zjistila, že by udělala nejlépe, kdyby se o to radši vůbec nezajímala. Profesorka by dala cokoli za to, aby zapomněla spoustu věcí. Byl to neuvěřitelně osvobozující pocit. A jako by toho neštěstí nebylo málo, potom přišel Voldemort a kouzelnický svět byl opět v nebezpečí. Tenkrát jí bylo pět let. Její rodiče se o ni neuvěřitelně báli. Nesměla chodit za pozemky jejich domu, aby se jí snad něco nestalo. Na své dětství moc vzpomínek neměla. Prostě si nevzpomínala. Byla to ironie. To, na co chtěla zapomenout setrvávalo v její mysli a to co si chtěla uchovat co nejdéle se už dávno vypařilo. Byla tu ale jedna vzpomínka, na kterou prostě nešlo zapomenout. Alma jednou utekla z domu do blízkého lesa a její rodiče jí nemohli najít. Vrátila se až po dvou dnech. Ušklíbla se při vzpomínce na matku, která vyšilovala, když se vrátila a na otce, který jí poté už nechával sledovat jejich domácím skřítkem. Když Potter porazil Pána zla bylo jí osm. A jedenáct let na to pochytala skoro všechny smrtijedy. Mistrovský plán Almy LeFay Peregrinové. Tak s velkou dávkou ironie říkala svému tehdejšímu počinu. Hloupá holko, vynadala si. Tenkrát byla tak mladá, tak zaslepená pomstou, že udělala tolik chyb. Další věc, kterou nemohla vyhnat z hlavy byl profesor Snape. Byla ráda, že nezjistil, co se na fotce nachází, ale i tak jí znervózňoval. Co když něco tuší? Proč to před ním skrývala? Ihned si uvědomila, že by dokázala vyjmenovat snad patnáct důvodů. Byla to prostě její věc, a tím to končilo. Proč by to měla říkat někomu, jako je Snape. Ne, jemu by to neřekla, ani kdyby byl posledním kouzelníkem na planetě. Ale co když něco zjistí? Alma mohla jejího kolegu nenávidět jak chtěla, ale musela si přiznat, že je to chytrý muž. Snažila se vymyslet, jak zabránit tomu, aby na něco přišel. Bohužel na nic nepřišla. Z přemítání jí vyrušilo odbíjení hodin. Bylo devět hodin a ona si uvědomila, že už dávno měla stát před kočárem do Prasinek. Rychle vyskočila z pohodlného křesla a přehodila přes sebe kabát. Vyběhla z kabinetu a pospíchala ke kočárům.

„Omlouvám se za zpoždění," řekla profesorka, když celá udýchaná doběhla k profesorskému kočáru.

„Nic se neděje, Almo," řekl Albus a natáhl k ní ruku, aby jí pomohl nastoupit do kočáru, který byl očarovaný nezjistitelným zvětšovacím kouzlem

„Děkuji," řekla ředitelovi a přijala nabízenou ruku. Krátce se pozdravila se všemi profesory, kteří byli v kočáře a sedla si na volné místo mezi Brumbálem a McGonagallovou. Kočár se po chvíli rozjel a drkotal po kamenité cestě.Alma se celou dobu dívala z okénka a nezapojovala se do konverzace zbylých tří profesorů. Cesta ubíhala rychle, zvlášť když mohla obdivovat krásný výhled. Snažila se nemyslet na to, co se kolem ní děje a tak pozorovala každý detail krajiny. Ani jednou nemrkla a tak jí začali pálit oči. Prudce začala mrkat, aby zahnala slzy, které se jí draly do očí. Kočár zabrzdil a profesoři se začali hrnout ven. Tedy všichni kromě profesorky Peregrinové