Byla vynalezena látka, která jako vedlejší účinek dokáže posunout lidskou mysl a vnímání na úplně jinou úroveň. Ve většině případech byla však výsledkem smrt či šílenství.
Mladší jedinci, na kterých byla tato látka vyzkoušena, přežili déle. Měli po...
Poté, co doktor Clark Noel odvedl z laboratoře po prvním testu, kde se jí k radosti vědců znovu podařilo přebarvit tuhu, započala denní rutina. Vypadalo to asi takhle. Ráno se Noel probudila ve svém pokoji, kam jí donesli snídani, potom testy, oběd, testy, večeře, testy a nakonec ji zavřeli zpátky do pokoje, kde se úplně vyčerpaná schoulila pod peřinu. V laboratoři po ní chtěli nejrůznější věci od popisování svého vnitřního zraku a různých tělesných testů, přes určování polohy věcí v jiné místnosti až po různé šílenosti jako rozsvěcování světla bez použití vypínače. Nejednali s ní jako s dívkou Noel, nýbrž jako s laboratorní krysou. Byli to předně vědci a nedbajíc na to, že pro Noel tento život není stavěný, zapříčinili, že jim chřadla před očima. Málo jedla, špatně spala, často brečela a už ani tužka a zápisník či květiny na stěnách jí nepřinášely útěchu. Ti všichni učení pánové si toho bohužel všimli, až když její špatný psychický i fyzický stav začal ovlivňovat výsledky testů. Ani poté však úplně nevěděli, co mají dělat. A tak se stalo, že několik měsíců poté, co tahle rutina začala, nalezli Noel s vysokými horečkami a museli ji přesunout do nemocničního křídla, kde strávila další měsíc, než se lékařům podařilo ji alespoň probudit. Od té doby za ní stále chodili lidé, aby si s ní promluvili, ale nikomu se nepodařilo z ní vytáhnout nic jiného než "Dobrý den." "Tak tedy... kdyby sis se mnou přece jen chtěla promluvit, tak to řekni někomu z lékařů a já přijdu..." Zase to jeden vzdal. Noel ze svého lůžka sledovala, jak pomalu odchází. To byl za tenhle týden čtvrtý. Celkem jich to zkoušelo už mnoho, ale ani jeden nepřišel na nic jiného, než že Noel potřebuje jen trochu čerstvého vzduchu. Přesunuli tedy dívku do pokoje s oknem, ale o moc se to nezlepšilo. Když zavřete ptáka do klece a tu klec umístíte do přírody, taky se mu nepovede nejlépe. Jaký má život v kleci smysl? Jaký má můj život smysl? Nikdy se odsud nedostanu. A i kdyby, co potom? Neměla bych kam jít. Ani nevím, kdo vlastně jsem. Stačilo by tak málo a mohlo by to celé skončit. Bylo by to svobodné rozhodnutí. Nikdo by mi to nevzal. Noel se pomalu zvedla do sedu a spustila nohy na zem. Musela přimhouřit oči, protože jí do nich svítilo světlo z okna. Podívala se ven, ale viděla tam jen další hranaté budovy plné laboratoří. Jestli pak tu je někdo další jako já?
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Opatrně vstala a opírajíc se o stěnu došla ke dveřím do koupelny, která byla i v tomhle "vězeňském pokoji." Došla k zrcadlu a chvíli jen sledovala svůj odraz. Bílé vlasy barvou téměř splývaly s její bledou tváří, z níž zářily dvě unavené světle modré oči. S tím vším kontrastovaly suché popraskané rty, propadlé tváře a tmavé kruhy pod očima. Od úst jí unikl pobavený vzdech. Napřáhla se a uhodila pěstí do zrcadla, které se zatřáslo, ale nerozbilo se. Napřáhla se znovu, ale tentokrát do rány vložila i svou vnitřní energii, což znásobilo její sílu. Zrcadlo prasklo a byly potřeba jen další dvě rány k tomu, aby se střepy vysypaly do umyvadla. Noel vzala ten největší a pomalu si s ním sedla na zem. Obracela střep v rukou, čímž si způsobila pár řezných ran, ale bylo jí to jedno. Opravdu to chci skončit? Svobodně se rozhodnout zemřít? Zatnula čelist a jistým pohybem si střep přiložila ke krční tepně. Hučelo jí v hlavě a soustředila se jen na to, co se chystala udělat.
