dont stop|l.p.

part twenty..

20.díl! Woow! Super dlouhej! 1400+ slov :D Enjoy this story <3

Už zase ten odporný zvuk budíku málem prorazil moje ušní bubínky.

Vyštrachala jsem se z vyhřáté postele a rozhodla se jít se nejdřív nasnídat, jen projistotu aby moje oblečení nebylo od mlíka.

„Ahoj Cher chceš slaninu nebo vajíčka?“ usmál se na mě od plotny Louis.

„Ne, teda chci říct ani jedno. Dám si jen kafe“ prohrábla jsem si to co jsme měla na hlavě a jen s těží to připomínalo vlasy.

Harry právě stál u umyvadla. Snažila jsem se nalít do konvice vodu bez toho, abych se ho dotkla.

Nedalo se říct, že on by měl v plánu to samé. Otočil se od umyvadla čelem ke mně a otřel se o mě. Vdechla jsem jeho vůni a měla stejný pocit jako včera.

Sakra jestli tenhle kluk okamžitě nezmění kolínskou, tak se tu stane něco špatného.

„Cher jsi v pohodě?“ ozval se od stolu Niallův hlas.

„Co? Ne! Jo! Ne.. potřebuju kafe.“ Vydechla jsem a rychle se koukla na konvici která už doslova přetejkala.

„Vážně potřevuješ tolik kafe?“ koukl na mě Louis takovým tím divným nepříjemným pohledem *všichni tu vědí že tu tečeš z Harryho, ale prostě tě chci jen naštvat* Vyslala jsem mu ošklivý pohled a víc než polovinu obsahu konvice vylila.

Našla jsem hrnek a pak dokonce i kafe.

Niallovo speciální karamelový. Nakonec mi dovolil si trochu vzít.

Opatrně jsem nesla hrnek který jsem možná neměla nalívat až po okraj.

„Nechceš pomoct?“ ozval se za mnou hlas který byl tím posledním co jsem teď potřebovala slyšet.

„Ne“ vyhrkla jsem trochu naštvaně, protože jsem popravdě naštvaná bylo, kvůli tomu co se stalo včera a dnes a včera ráno a kvůli tomu co cítím kdykoliv je v mí blízkosti!!

„Vážně ne?“ zopakoval Harry trochu posměšně.

„Nepotřebuju od tebe nic!“ řekla jsem už doopravdy naštvaně. Jak já toho kluka nenávidím!

„Sakra“ vyhrkla jsem po tom co horká tekutina překročila hranu hrníčku a opařila mi ruku.

„Ukaž“ zval si ode mě hrníček s kávou.

Svoji ruku jsem otřela do trika a koukla na rudá místa.

„Máš to hodně?“ koukal na mě Harry z vyššího schodu.

„Ne to bude v pohodě“ zatřepala jsem rukou jako bych tu bolest chtěla setřást dolů.

Jen přikývl a pokračoval v chůzi.

Nikdo nic neříkal.

Já nic neříkala protože jsem mu nic říkat nechtěla.

A on nic neříkal že v momentální situaci ať by řekl cokoliv, na co se zeptat chtěl, vyklopila bych mu to kafe do klína.

„Budeš chtít zase odvíst do školy?“ podíval se na mě když se opíral o futra mého pokoje a podával mi horký hrníček.

„Ok, ale žádný… úchylnosti, líbání a ani nich podobného“ řekla jsem s vážnou tváří.

„Ok slib-“ nedokončil větu kterou začal, protože jsem ho přerušila.