Informátorka

~20~ (Dafne)

Věnováno Misenka_H

Sledovat Bowena, jak přechází z jedné strany obývacího pokoje na druhou. V ruce silně svíral telefon a druhou něco náruživě gestikuloval, jako kdyby to snad muž, jehož hlas jsem matně slyšela z přístroje, mohl vidět.

Pomalu se v křesle protáhnu a zívnu. Bolesti byly již podstatně menší, než v předešlých dnech. A oba jsme moc dobře věděli, čím to je. Někdy mě to stálo až moc sil předstírat, že mi nevadí, když se kolem mě neustále ochomýtal, ale občas jsem také potřebovala pár chvil sama pro sebe. Zakloním hlavu, jen abych si jí mohla položit na opěrku a zavřít oči.

Jedna z věcí, jež mi stále chyběla, byl spánek. Nepochybně jsem musela vypadat jako chodící mrtvola. Přesto to byl nejmenší problém. Po několika dlouhých minutách jsem se konečně donutila vstát. Bowen stále ještě telefonoval a netvářil se úplně nadšeně. Mračil se a v jeho hlase sem tam zaznělo tiché zavrčení.

Snažila jsem se při odchodu z pokoje být potichu, ale stejně si toho jako vždy všiml. Jeho oči sledovaly každý můj krok, neustále měl potřebu mě kontrolovat, s nikým mě nechtěl něchat o samotě a pokud se jednalo o jiného vlka, tak to vůbec. Mojí vlčici jeho zájem těšil, což se ale nedalo říct o mé osobě. Byla jsem na něj za to chování naštvaná.

Zrovna jsem se opřela o kuchyňskou linku s hrnkem čaje v rukou, když se znovu, jen kousek za mnou, ozval jeho hlas. ,,Kam to zase utíkáš?" Nemusela jsem se na něj dívat, věděla jsem, že se usmívá. Provokoval mě a pomalu mě tím doháněl k šílenství.

,,Chtěla jsem se jen napít. Nemusíš se mnou být všude," obořím se na něj ihned.

Okamžitě mi to vrátil. ,,Nemusím. Jen prostě chci," pokrčil rameny. Povzdychnu si, když mě přitáhne do silného objetí. A je to tu zas, pomyslím si. Jako pokaždé, jedna z jeho ruk mě pevně sevřela kolem boku, druhá vklouzne do mých vlasů.

,,Bowe..." nemělo cenu se s ním dohadovat. Udělal si o všem svůj názor a podle toho se také řídil. Proto jsem udělala to, co poslední dobou vždy. Ztuhla v půlce pohybu a říkala si, aby mě co nejdříve pustil. Mísily se ve mně dva názory.

Jeden chtěl, abych se mu okamžitě vrhla do náruče a druhý byl rozumnější. Nenechat ho dostat se moc pod mojí kůži. Někdo jako já by neměl být schopný cítit. Jsem vycvičená bojovnice, mým úkolem a přídělem je zabíjet a ne tohle, co se stalo. Ale což. Teď to rozhodně nezměním, když mě od sebe skoro ani na krok nepustí. Protočím oči. Vlci a jejich majetnickost. ,,Mohl bys mě už pustit?"

Místo odpovědi se mi dostalo hlasitému zavrčení. Vibrování jsem cítila i na svém těle, jak se ke mně tiskl. ,,Dobře, tak ne no." Pokud bych mohla, rezignovaně bych rozhodila ruce do stran. Takhle jsem mohla pouze mírně pokrčit rameny.

,,Nerad tě pouštím ze své náruče. To už snad víš."

Jakmile se jeho ruce ale přesunuly na mé břicho, tentokráte jsem to byla já, kdo zavrčel. Nebylo to tak, že by to bylo nepříjemné, jen jsem si zatím nezvykla na jeho potřebu být neustále se mnou a pokud možno, tak se mě i co nejvíce dotýkat.

,,Ozval se Ansel?" musím ho dostat na jiné myšlenky, abych mu mohla vyklouznout z náruče. Divím se, když mě tentokráte pustí on sám.

,,No, dalo by se to tak říct..." poodstoupil a projel si prsty mezi vlasy.

,,Jak jako "dalo by se to tak říct"? Co tím myslíš?" sleduji ho, jak nachvilku znervózní. Už i toto jsem se naučila u něj rozpoznat.

,,Nechce se mnou mluvit. Chce mluvit s tebou." Opět se ozvalo zavrčení. ,,Nechci, abys s ním mluvila."

,,Tos mi to nemohl říct dřív? U Bohyně, Bowene!" zuřila jsem a šla hledat telefon. Tedy, ten svůj, jež je neznámo kde v tomto domě. Paráda.

Jako první jsem navštívila svou ložnici, kde už jsem konečně měla nové dveře. Po několika minutách jsem to ale vzdala a šla do své pracovní místnosti. Nemohu to nazývat ani kanceláří, když se v tom pokoji nachází pouze jeden velký stůl, velké mapy po stěnách a mnoho knih o všech smečkách nebo Samotářích. Bowen do tohoto prostoru naštěstí nikdy nezavítal a neplánovala jsem ho sem pouštět. Bylo to útočistě, jediné místo, kde jsem mohla být nachvíli sama. To jediné respektoval.

Mobil se mi podařilo najít až po dalších dlouhých minutách prohrabování se papíry na stole. Zamračím se, když zjistím, že je téměř vybitý. Nabíječka se ale nacházela v ložici, kam jsem odmítala jít, protože bych neměla možnost si s tím Alfou promluvit o samotě.

Přestože se tato místnost nacházela ve vrchním patře mého domu, nebylo zde jediné okno. Zářivky na stropě vydávaly moc ostré světlo, proto jsem při vytáčení čísla došla zhasnout. 

Zvuk vyzvánění se mi v hlave ozýval dlouhé sekundy, než hovor přijmul. ,,Dlouho jsi se neozvala, Dafne," jeho hlas byl káravý. Nemohu mu to vytýkat. Znaly jsme se dlouho, již několik let. Od té doby co jsem na něj narazila při jedné ze svých prvních 'misí'.

,,Anseli," pokud bych s ním mluvila z očí do očí, kývla bych mu hlavou na pozdrav. ,,Prý chceš mluvit přímo se mnou."

,,To chci." Nastala delší odmlka, než konečně pokračoval. ,,Je to pravda?"

,,Co přesně?" bokem se opřu o stůl a hledím do prázdna. Nechtělo se mi to s ním probírat, hlavně když o mě před nějakou dobou projevil zájem. K jeho smůle byl jednostranný.

,,Jsi těhotná?" slyšela jsem v tom náznak nedůvěry. Takže Bowenovi nevěřil.

,,Ano." Rychle jsem se rozhodla pro jednoduchou odpověď, pouze jedno slovo, aby to nemohl dál rozebírat. Když se zeptá, jaký je důvod, že chci odcházet od zdejší smečky, jsem to já, kdo se odlčí.

,,To není nic, co bych chtěla probírat po telefonu." začnu přecházet po pokoji. Jsem si vědoma toho, že mé kroky musí slyšet. ,,V pořádku, chápu to."

,,Zítra kolem druhé odpoledne, na místě jako vždy."

,,Cože?" byla jsem úplně mimo, že jsem nechápala, o co mu jde.

,,Sejdeme se. My dva. Promluvíme si o tom. A můžeš sebou vzít i svého druha, nebude na škodu ho poznat dřív, než vás oba přijmu do Smečky." Úplně se mi nelíbil nápad Bowena a Ansela vedle sebe, ale pokud si to přál, vyhovím mu.

,,Platí. Tentokráte žádné naschvály, prosím." Dělal to pokaždé. Vždy na mě něco vymyslel, aby mi to trvalo déle ho najít. Neměla jsem na to náladu a necítila jsem se připravená na žádnou z jeho her.

Záměrně se odpovědi na toto téma vyhl. ,,Budu se těšit."

,,Já také."

Zdravím všechny přítomné!

Budu pouze doufat, že se vám kapitola líbila. Jak se jinak máte? Zvládáte konec školního roku, nebo vůbec jako já?

Jinak...

!!! Pokud bude někdo z vás v sobotu na srazu v Praze, budu ráda, když se spolu setkáme. Chtěla bych vás všechny poznat, i když to se mi nepoštěstí. :D

Začínám uvažovat, že bych jezdila po republice na srazy. Které místo je vám nejblíže? :)

To je asi k dnešku vše.

Krásný zbytek dne všem,

Aisha