Informátorka

~19~ (Bowen)

Sedíme na sedačce a mlčíme. Ani jeden z nás nemá náladu na to, abychom rozebírali, co se může stát. Oba doufáme v to nejlepší. Nedokážu si představit, že by to mělo dopadnout jinak, než tak, v co oba možná tak slepě věříme.

Dafne si opírala hlavu o mé rameno a hleděla přímo před sebe, na tmavý obraz televize. Byla vypnutá. Nevěděl jsem, co bych měl v tento moment říct, možná bude lepší jí dělat jen tichou oporu. Momentálně to potřebovala stejně tak moc, jako vzduch k dýchání. Mohla být silná, jak chtěla, ale oporu potřebovala. A možná přestávala být jediná, kdo jí potřeboval.

Pomalu se k ní natáhnu a posadím si jí na klín. Neprotestovala, pouze se o mě opřela a hlavu mi zabořila do krku. Budu si muset na tohle její chování zvyknout. Je příjemné, to ano, ale na ní nezvyklé. Začnu jí hladit po zádech, chtěl jsem, aby se cítila v bezpečí. Ačkoli úplné bezpečí jsem jí poskytnout nemohl. Neustále bude existovat malé procento nebezpečí.

,,Proč?" zeptala se a já na tu otázku neměl žádnou odpověď. Sám jsem totiž nevěděl, z jakého důvodu se toto děje. Ale zůstat potichu jsem nechtěl, když už se rozhodla promluvit jako první ona. Možná přeci jen si také potřebovala promluvit.

,,To nevím. Na to nemám žádnou odpověď," svěsím mírně hlavu, tudíž ve výsledku se mi Daf opře čelem o spánek. Bál jsem se, že znovu nastane hrobové ticho. To jsem nechtěl.

,,Pojď. Čerstvý vzduch ti pomůže," stále s ní v náručí vstanu a až tehdy jí opatrně položím na zem. Okamžitě si s ní propletu ruku, abych jí podpořil. Byla hluboce zamyšlená, protože mě očividně nevnímala.

,,Cože? Hmm... jo, jasně," má doměnka byla správná, byla úpně mimo. Následovala mě k zadním dveřím a pomalu jsme vkročili do lesa. Vnímal jsem, jak se hluboce nadechla a donutila se uvolnit. Potřebovala to. Ticho, klid a někde možná hluboko dole i mou přítomnost.

Nechtěl jsem jí připomínat, že je pro mne tento les plně neznámým územím. Kráčela po mém boku aniž by si uvědomovala, jak pravděpodobné je, že se možná ztratíme. Přesto jsem se snažil držet severním směrem od domu, abych ho cestou zpět dokázal najít. Koutkem oka sleduji okolní krajinu, protože jsem chtěl případné nebezpečí odhalit dříve, než by ten někdo či to něco dokázalo Dafne ublížit. Cloumal se mnou tak velký ochranitelský pud, až jsem se z toho ztrácel v myšlenkách.

Dlouhou dobu mezi námi nepadlo jediné slovo. Měl jsem pocit, že jsem jí pomalu ztrácel a nevěděl, co s tím. Jako kdyby se mi vzdalovala ještě víc, než teď vzdálená byla. Chtěl jsem jí porozumět, ale zárověň jsem nevěděl, jak se o ní víc dozvědět. Bylo mi jasné, že nebude chtít mluvit o spoustě věcech, které jí v minulosti ublížili, či se jí nějak dotkli.

,,Dafne?"

,,Ano?" nečekal jsem, že mi odpoví. Ale byl jsem za to rád, dávalo mi to jistou kapku naděje, že by se všechno mohlo udobřit.

,,Zvládneme to," zastavím se a bez zeptání jí znovu obejmu. Byl jsem její druh, nepotřebuju žádat o svolení, abych se jí mohl dotknout.

,,Víš, že mi přestáváš tak lézt na nervy?" zamumlala mi do hrudi a já se nahlas za smál.

,,Neboj se, já ti na nervy ještě polezu hodkněkrát. Hlavně v příštích několika měsících. Budu o tebe pečovat tak moc, že mě budeš chtít brzy uškrtit, jak moc ti polezu krkem," rozesmála se a to bylo to, čeho jsem chtěl dosáhnout. Musela přestat všechno vidět tak černě. ,,Ty si ale nějak věříš, že to dopadne dobře."

,,Ano, protože jinak tomu nedovolím, aby to dopadlo," prohlásím, čímž si zasloužím mírné zakroucení hlavou a dalších pár sekund jejího smíchu. Měla by se smát častěji. Asi jí k tomu budu muset nějakým způsobem donutit. ,,Neovlivníš to. Moje tělo si dělá a bude dělat, co se mu zachce," poodstoupila.

,,Ale můžu ovlivnit jiné věci. Mohu tě učinit šťastnou, stačí když jen přestaneš odmítat. Nech si to prosím projít hlavou stejně tak, jako tu věc se stěhováním."

,,Rozmyslím si to," slíbila mi a já v ten moment věděl, že to myslí naprosto vážně. Smrtelně.

,,Už jsme celkem daleko, měli bychom se vrátit, než překročíme hranici do jiné smečky. A to nechceme," musel jsem uznat, že v tomto měla pravdu. Nepřál jsem si a nepotřeboval jsem žádné přetlačovačky ani krev za to, že bychom omylem překročili do cizího teritoria.

,,To je rozumné," okamžitě přikývnu, nechci vyvolat žádný konflikt. Otočím se směrem, který předpokádám, že je jih.

,,Jdeš špatným směrem," ozve se mi za zády. Opírala se bokem o strom a pozorovala mě. ,,Tudy by ses k domu nikdy nedostal, akorát by tě to nahnalo k průsmyku," než jsem se stihl porozhlédnout, kudy to byla správná cesta, Dafne se již vydala směrem více doprava ode mě. Následoval jsem jí a zanedlouho s ní srovnal krok. Znala to tu jako své boty, musela tu očividně prožít celý svůj život.

,,Přemýšlím," uslyším, jak polkla. O tom, že jí to v hlavě jede na plné otáčky jsem si patrně všiml již dříve, protože jsem to nebral jako nic nového. ,,o tom stěhování. Do které smečky by ses chtěl přestěhovat? Když už jsi nad tím přemýšlel," zvědavě na mě pohlédla. Takže o tom doopravdy přemýšlela. To mě potěšilo.

,,Na sever. Dost na sever. Kontaktoval jsem jednoho z místních Alfů a je ochotný nás přijmout," pohled jí opětuji.

,,Kterého přesně?" očividně se v mocných vlcích musela vyznat.

,,Ansela," chvíli na mě pouze hleděla, než pohlédla do lesa. Nechávala si čas, asi aby si mohla vybavit všechno, co o jeho smečce věděla.

,,Jsem ochotná to zkusit," souhlasila nakonec a já si jí samou radostí přitáhl k polibku. Nejdřív jsem nevnímal, že mi neodporovala, ale jakmile mi to došlo, odtáhnu se a mrknu na ní. Na jazyku jsem měl škádlivou poznámku, ale tu jsem si rozhodl nechat sám pro sebe.

Teď jsme se ale potřebovali rychle dostat do domu. Musíme probrat budoucnost nás tří.

Pokračování příště.

Zdravím všechny noční tvory,

po tak dlouhé době konečně ořidávám kapitolu. Chtěla bych Informátorku dokončit, abych se mohla dál soustředit na pokračování krále a plánovaný první díl série romancí. Takže kapitoly by snad měly vycházet častěji.

Doufám, že se mi to podaří, brzy přidat další kapitolu,

Aisha