Vzpomínky✔

Měla bych utéct..

Další den probíhal jako předchozí. Všichni vstali, začala se vyndavat a kontrolovat letadla, doklady a čekalo se na počasí. Navíc vznikl trochu zmatek, protože na letiště přijela exkurze nějaké školy a nikdo se jich nechtěl moc ujmout. Nakonec to připíchli kamarádovi Tomovi.

Všimla jsem si, že se ke skupině mladých holek a pár kluků přidali i kluci z Jičína. Začala jsem tam tedy omrzovat taky. Tom chodil od hangáru k hangáru, o každém letadle něco řekl. Já sotva zadržovala smích, když jsem si všimla, že pohledy všech holek nevisí na letadlech, ale na Tomášovi a obdivně zkoumají jeho opálenou kůži a svaly na rukou. Smích mě ale po chvíli přešel. Podívala jsem se na Simona zjistila, že se usmívá a některé dívky mu úsměv nadšeně oplácejí.

Ach, ten bolestivý osten žárlivosti! Po několika dalších minutách jsem se vytratila a šla se nasnídat. Mamka balila, ségra poskakovala kolem a občas mi zakopla o nohu. O další půl hodinu později, mamka zastavila na parkovišti před zděnou.

„Rozluč se s ním", usmála se.

Bůh ví, jestli ho vůbec potkám, ale poslechla jsem. Vyběhla jsem schody, popadla batoh a spacák nacpala do obalu. Naposledy jsem se ohlédla a seběhla schody dolů směrem k bočnímu vchodu. V bočních dveřích jsem se téměř srazila s tím, koho jsem doufala, že potkám.

„Ahoj", řekla jsem s očima sklopenýma do země. Stejná nervozita a nejistota jako včera večer. Co je to sakra za pocity?

„Vy už odjíždíte?", zeptal se. Zřejmě zpozoroval věci, které se sesypali na zem. Mlčky jsem přikývla a sesbírala, co mi popadalo.

„Tak se měj", usmál se.

„Ty taky", pohladila jsem ho po ruce. Toužila jsem toho udělat mnohem, mnohem víc, ale rozum mi to nedovolil. Vím, že jemu by se to za bílého dne nelíbilo. Nebyl by rád. A já nechtěla udělat nic, co by mu mohlo vadit. Šli jsme stejnou cestou k našemu autu. Ale ve chvíli kdy jsme se dotkla dveří se otočil a mlčky odešel. 

Dneska dalších pár kousků. Sice pozdě večer, ale i tak. :) Vaše Danča