Vzpomínky✔

Nikdy nezavřu své oči

Následující den na letišti jsme se moc neviděli a ani spolu nemluvili. Trávil čas s kamarády a letadly. Nechtěl aby o nás kdokoliv věděl. Kvůli otázkám.

Přišlo mi to špatné a přinejmenším divné, ale neřešila jsem to. Nikdo bláznivě zamilovaný neřeší nic, co je v rozporu s jeho představami. Celý den jsem naštěstí měla co dělat a nemyslela na to. Do mysli se mi stále vkrádala myšlenka, že se to stejně nebude opakovat.

Večer, když jsem seděla před zděnou a snažila se kreslit, přišla mi zpráva na messenger. Kreslit jsem chtěla dál, Juliánovi se líbilo jak kreslím a podporoval mě v tom. Vlastně mi v hlavě proběhla otázka kde je. Neviděla jsem ho tu. Zvědavost hrála svoji roli a já odemkla telefon. Psal Simon.

Ahoj, kde jsi?

Koukala jsem na tu zprávu jako puk, byla jsem opravdu překvapená. Že by to celé přeci jen myslel vážně?

Před zděnou, ty?

Byli jsme se s rukama najíst v restauraci ve vesnici.

Ve Skleníku nebo v Ponorce?

V ponorce.

Jó, tam vaří dobře :D kdy se vrátíte?

Už jsme na cestě.

Zvedla jsem se a nechala výkres výkresem a šla si sednout do trávy, do stínu noci. V tu chvíli přijelo auto a vystoupili 2 kluci jičíňáci, nějací brňáci a jako poslední Simon. Prošli ponoření v konverzaci kolem lavičky kde jsem ještě před chvílí seděla a šli do stanu před hospodou vedle hlavního hangáru. Všechny hangáry byly zhasnuté a tiché, letadla měla dávno večerku. Cinkla mi zpráva. Ale nepsal mi ten, který jsem chtěla aby napsal. Tak jsem mu napsala sama.

Právě jsem vás viděla. Šli jste do hospody, že?

Kde jsi byla? Já tě neviděl.

Sedím v trávě.

Tak ve 21:30?

Cože?

Půjdeme se někam projít?

Podvědomě jsem se usmála.

Můžeme, přijdeš za mnou ke zděné?

Přijdu.

Tím skončila naše konverzace a já vzala zpět do rukou tužku a papír. Ale vůbec jsem se nemohla soustředit na to, co jsem chtěla kreslit. Žaludek se mi zvláštně, téměř vzrušeně chvěl a rozváděl tento pocit do celého těla. Koukla jsem na hodinky. Bylo 21:18. A utíkalo to strašně pomalu.

A DOST! Nakázala jsem si absolutní klid, pevně vzala do rukou tužku a pokračovala v obrázku. Mysl mi ale stejně neustále ujížděla od obrázku k němu a já se přistihla jak přiblble čmárám.

Zavřela jsem tedy oči a zaposlouchala se do větru šumícího ve větvích blízkých stromů. Byla to jedna z věcí, která mě vždycky uklidnila.

Nech toho. Stejně to skončí, odjede, zapomene. Já taky. Úplně stejně jako u všech předešlých. Líbí se ti, odjede a zapomenu. Přijde někdo jiný. Nemiluješ ho, tak přestaň jančit. To totiž neumíš, to snad víš, ne? Nikdy jsem nikoho nemilovala, tak proč by se to teď mělo rychle měnit?

Otevřela jsem zavřené oči, zaklapla sešit a rozsvítila mobil. Sice mi světlo skoro vypálilo sítnici, ale po chvilce mrkání jsem zjistila, že je 21:30. A zatím nikde nikdo. Odemkla jsem tedy mobil a snažila se odreagovat se surfováním po sociálních sítích. V tom jsem uslyšela rytmickou rychlou chůzi a periferním viděním zaznamenala pohyb. Chodil jinak než Julián. Jules (jak jsem mu zkráceně říkala a on to neměl rád)neměl chůzi tak rytmickou a rychlejší. Nešoupal nohama.