Vzpomínky✔

Když se jedny dveře zavřou...

Psal se asi 3. zářijový den, když jsem konstatovala, že láska je k ničemu. Bolí, ničí mezilidské vztahy, vstupuje bez dovolení a opouští nečekaně.

Byla jsem po komplikovaném rozchodu s citovým vyděračem a manipulátorem. Právě jsem si chladila žáhu lukostřelbou s kamarádem Juliánem. Byl jeden z mála lidí co se se mnou skutečně bavili jako s člověkem sobě rovným.

S tím klukem, se kterým jsem se rozešla se to skutečně nedalo, jeho neskutečná závislost na mé osobě mě izolovala od světa a od létání, které je mou velkou vášní. Izoloval mě od lidí, tím, že je pomluvil a já mu věřila každé slovo. Bohužel. Jsem ráda, že už to mám za sebou, všechny ty krušné chvíle.

„Koukej, co děláš", usmál se Julián, když jsem šípem prostřelila dřevěnou stěnu dílny skrz na skrz.

„Promiň, jsem trochu mimo". Pozvedla jsem ruku a vystřelila, tentokrát do terče.

Po těchto zkušenostech jsem se uzavřela, a nevěřím téměř nikomu kromě pár lidí. Však jistě znáte ten pocit zrady a ukřivdění, nikdo vás nechápe, jste na světě sami a nevíte co se sebou samým. Snažíte se zapomenout, ale jako na potvoru ty nehorší vzpomínky se zapomínají jen těžko. Vkrádají se do myšlenek, snů, písničky a místa vám je připomínají a tak člověk dostane k té uzavřenosti. Sám, doma se svými problémy. Nikoho neobtěžuje a přemýšlí.

Kdysi mi kamarádka řekla něco, co mi docela pomohlo, když jsem byla takhle zavřená doma, jen abych ho nepotkala a utápěla se ve špatných vzpomínkách a pocitech.

"Deprese je jako klec, ze které občas vystrčíš ruku, aby si se cítil na chvíli svobodný, ale něco tě vždy tvrdě skopne zpět. Ale jednou tě za tu ruku někdo chytne a vytáhne ven."

A to si pamatujte, milí čtenáři. Pro mě to tehdy udělal Jules.

Hned vydávám další kapitolu, aby jste pochopili kontext prologu :) Ještě jich tu pár přibude. Doufám, že se zatím líbí :) Vaše Danča.