SUPERNATURAL IV. (ff)

Amy POV

Ležela jsem na zemi a sledovala strop. Celé mé oblečení bylo roztrhané na cáry a není to dlouho, co jsem se probrala z další noční můry, kterou mi připravil samotný Lucifer. Měla jsem pocit, že už jsem tady stovky let a svou rodinu jsem viděla, ani nevím kdy. Teda pokud nepočítám Lucierovi noční můry, kde je vraždí nebo oni ubližují mě. Když jsem začala být na sny imuní Lucifer se na mě začal bavit jinak. Lámání kostí, sthání vlasů nebo nehtů bylo velmi častou záležitstí, kterou měl Lucifer v oblibě z toho důvodu, že tohle bolet nikdy nepřestane a výhodu to bylo, že mé andělské já mě vždy zahojilo a já přežila cokoliv, o co se pokusil.

Kolem mě se ozvaly otřesy jako by se něco lámalo a hýbalo to celou naší klecí. „Slyšíš to má milá?" zeptal se Lucifer „Co se to děje?" vyškrábala jsem se na své nohy za pomoci mříží. „To jsou pečetě, pomalu, ale jistě praskají a otevírají tuhle klec" vydechl samolibě a přestože část mě věděla co to znamená, část mé duše zajásala. Už si ani nepamatuju, jaké to bylo dřív. Mám pocit jako bych tu byla už stovky let. „Nečekal jsem, že se nakonec budeme radovat oba z toho, že se klec otevře. Ještě před několika měsíci by ses se mnou hádala, že se to nikdy nestane a teď? Máš co dělat aby ses neusmála" zasmál se té ironii. „Nic takového. Zůstaneme tady spolu na věky, ty a já." Řekla jsem nesmlouvavě a on se zasmál „Kdybych tě neznal, řekl bych že se ti tady se mnou i líbí" zamyšleně se dotkl své brady „Tak jako tvé matce" řekl a sledoval mou reakci, ale já nic neřekla a svezla se k zemi. Znovu se ozvaly otřesy „Oh ano" radoval se „Další pečeť je fuč" spráskl ruce „Kolik jích zbývá?" zeptala jsem se „Už moc ne, už jen chvíle a jsme venku." Zaradoval se a mě zamrazilo. „Už víš co bude první věc, kterou uděláš až se dostaneš ven?" zajímal se a já zakroutila hlavou „Nikdo z nás se ven nedostane" zopakovala jsem jako stroj „Víš co udělám já?" zeptal se tajemně „Zničíš tenhle svět?" opřela jsem si hlavu o chladný kov. „Víš myslím, že si to představuješ až příliš jednoduše. Ten proces chvíli trvá" usadil se naproti mě „Nejdřív příjde hlad" řekne a přejde po mě rukou a já ucítím neutišitelný hlad jako bych nejedla už měsíce. Což je zvláštní protože za celou dobu co jsme tady jsem hlad neměla. Pravděpodobně já jako duše jíst nemusím. „Poté příjde mor" když to řekl začala jsem se třást a spustil se šílený kašel „Válka" na mém břiše se objevila střelná rána a já měla doopravdy pocit že umírám, nic podobného jsem v životě nezažila. Ty pocity úzkosti a hladu možná i strachu. „Prosím" zašeptala jsem pomezí kašle, kdy jsem vykašlávala krev a pak to všechno ustalo „A nakonec příjde smrt. Jenže zní to snadně, ale chvíli to trvá a poté vymře lidstvo a bude konec" usmál se a pohladil mě po tváři „Víš, chtěl jsem tě zabít, ale ne. Chci abys tu slávu viděla" usmál se a pak nastalo něco co jsem nečekala. Naše klec se rozpadla „Ano!" zakřičel a začal se smát pak zmizel jako by modrá záře a byl pryč. „Tohle je špatně, špatně" zhrozila jsem se a vyšplhala se na nohy „No tak Amelie, prober se" uhodila jsem sama sebe do tváře, ale nic se nestalo. Pak najednou jakoby najednou všechno zmizelo. Prudce jsem se nadechla a otevřela oči. Když jsem se ale rozhlédla, nebyla jsem v kleci a mé oblečení nebylo na cáry. Měla jsem na sobě obyčejné šedé tričko, které mi bylo volné a na nohách jsem měla uplé černé rifle. „Tohle se nestalo" chytila jsem se za hlavu hned jako jsem se vyhoupla do sedu. „Tohle je jen hloupí Luciferuv sen a brzo se probudím" uklidňovala jsem se a přitom se snažila přijít na to, kde vůbec jsem . „To vážně? Většinou vybíráš hezčí místa na můj trest" zakřičela jsem do prázdna a podívala se nahoru. Na jednou mi tohle místo bylo povědomé. Bylo to jako bych si na něj vzpomněla. Byl to jen takový záblesk. Tohle byl Bobbyho úkryt. Sem by mě Lucifer nedostal, protože o tomhle místě nevěděl, nebo ano?